Před nedávnem jsem tu psal o kyperské jazzové scéně a zmínil jsem tu také bubeníka Ioannise Vafease a kontrabasistu Michaela Messiose, absolventy Berklee College of Music v Bostonu, patrně nejuznávanější americké jazzové školy. Ti společně s mladým pianistou Christosem Yerolatsitisem, jenž studoval v Nizozemí, z popudu Vafease založili v roce 2018 IOANNIS VAFEAS TRIO. To na konci loňského srpna nahrálo svůj debut, který dostal pro Řeky až archetypální titul „Catharsis“. Vyšlo před měsícem na značce AVJ Productions.
Poslech tohoto alba je vpravdě (cituji Wikipedii) vnitřní očista člověka po dramatickém zážitku ohrožení nebo zla. A že toho je v současnosti okolo nás tolik! (A nemyslím pouze covid.) Na ploše více než 51 minut zní osm skladeb – tři autorské (dvakrát Messios, jednou Vafeas) a pět převzatých, z nichž tři jsou standardy a dvě kompozice patří kyperské jazzové hvězdě, pianistovi Glafkosi Kontemeniotisovi, mimochodem autorovi právě titulní skladby. Ten od roku 1988 působí v New Yorku a např. letos v září vydal cele autorské album „Yugen“ (mezi spoluhráči se skví třeba Joel Frahm).
Skladby jsou syceny především hard bopem a také moderním swingem. Jsou hutné, šťavnaté, přímočaré, s výtečnými sóly všech tří protagonistů. Kontrabasista exceluje hned v úvodní svižnůstce „Crack of Down“, také třeba v „All About Monk“, kde mu náleží skvostné sólové antré; zde trio vynalézavě pracuje se signifikantními riffy a tématy bopového revolucionáře Thelonia Monka. Pianista často užívá zdvojených akordů a v každém kusu se pouští do svižného i zpěvného rozvíjení motivů. V doprovodu k sólům krystalizuje z jeho klaviatury i minimalismus, což je případ třeba titulní skladby při erupci bicích. Moc se mi líbí jeho průzračná, velebná hra v baladě Lee Morgana „Carolyn“, v muzikálovém hitu „If I Were a Bell“ dokáže zase bez ztráty melodičnosti rozverně swingovat. Samozřejmě, v případě Vafeasova tria nejde o progresivní jazz, a už vůbec ne o avantgardu, ale trojice kyperských jazzmanů jej hraje svěže a šťavnatě. A lídr, bubeník, tak ten obvzláště! Jeho hutné tvrzení soundu i bouřlivá sóla jsou sice řízná i drtivá, ale nikoli nemilosrdně navztekaná a samoúčelně exhibující. Jako ryba ve vodě je třeba v straight-ahead skladbě „Rumble Seat“, stejně tak v rytmicky proměnlivé bopovce Kennyho Dorhama „Lotus Blossom“. A nakonec album završuje svojí hravou sólovkou „Sketches of Rhythm“ ve formě AABA…
