The AUBREY WILSON Qartet: Honeysuckle Rose

Aubrey Wilson bez trní a vůně

The AUBREY WILSON Qartet: Honeysuckle Rose
zvuk
90
obal
60
hudba
40
63

Moc rád svými recenzemi zviditelňuji alba, jež si protagonisté vydávají sami. Jazzofilové se jich pak snadno dopídí skrze webové stránky interpreta či přes Bandcamp a další streamovací servery. Mnohdy jsou to skvosty, jež by zdobily portfolio těch nejrenomovanějších vydavatelství; proč si to interpret nakonec vydal sám, má několik důvodů. Ovšem také se občas stane, že je hudba na albu natolik slabá, že by to nikdo soudný nevydal. A to je bohužel případ debutu mladé torontské zpěvačky AUBREY WILSON s jejím kvartetem, jenž vyšel 20.listopadu a obsahuje desítku známých songů, respektive standardů, a podle jednoho z nich dostal název „Honeysuckle Rose“.

Nikdo z pokročilých posluchačů nečeká v případě opětné interpretace již tolikrát nahraných standardů, že náhle vyblednou všechna ta slavná jména jako např. Nat King Cole, Frank Sinatra, Rosemary Clooney, Carmen McRae, Betty Carter, Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald, Anita O´Day, Barbra Streisand, Anita Harris či Diana Krall, která se skrývají za tímto nově uchopeným repertoárem. Stačilo by neotřelé aranžmá a jiné vokální pojetí. V případě debutu The Aubrey Wilson Quartet to částečně platí pro trojlístek kanadských instrumentalistů Chris Bruder (piano, Wurlitzer), Tom Altobelli (bass), Sean Bruce Parker (bicí) a hostující dvojici Scott Taplay (kytara) a Luis Deniz (sax). Ale i tak nejde o první, ba ani druhou jazzovou ligu. Přesto nějaká ta sóla osvěžují ten či onen song. Především klavírní téměř v každém tracku, ale občas i altky („I Will Wait For You“, „Lullaby of the Leaves“), baskytary („I´m Gonna Sit Right Down and Write Myself a Letter“) a bicích („Stolen Moments“, „Norwegian Wood“). Ano, album zakončuje slavná píseň Beatles z alba „Rubber Soul“ (1965). Interpretovaná nijak objevně, ale alespoň má jakous takous náladu. Stejně tak balada Diany Krall „When I Look In Your Eyes“ ze stejnojmenného alba z roku 1999, oceněného dvěma cenami Grammy.

To už se dostávám ke konkrétní kritice zpěvačky Aubrey Wilson, která by měla albu vévodit. Než kvarteto začalo písně v torontském studiu Canterbury Music Company natáčet naživo, dva roky je nechalo zrát. Jenže marná snaha o něco nového, když brzdou ve výrazu je zpěvaččin hlas. Prý krystalicky čistý, uvádí se v anotaci. Já bych jej charakterizoval jako slabý, neprůrazný, místy až přiškrcený či nelahodící, když se měl projevit emotivně. Zpěvačka totiž postrádá schopnost ztvárnit prožitek z písně, vyprávět věrohodně příběh, projevit se emotivně, neboť si evidentně musí hlídat hlas. Ani ve frázování si není pevná v kramflecích, což se nejprůkazněji projevuje při swingovkách „Alice In Wonderland“ a „Lullaby of the Leaves“ (jak známo, majstrštyky Elly Fitzgerald). Výkon zpěvačky pak ovlivňuje podstatnou měrou celkový dojem z každé písně a celého alba, ať se instrumentalisté snaží sebevíc.

Ovšem jako kulisa v nějakém baru k brzké večerní konzumaci či při obědě v luxusním hotelu by to mohlo fungovat…

Ostatně, posuďte sami: