A je tu další letošní lahůdka, jež vzešla pod značkou Evil Rabbit Records, tentokrát z Itálie. Kvarteto SONORIA vydalo živé album „Live in Pisa“. Bohužel nyní, kdy tuto recenzi píšu, již není mezi námi zakladatel souboru, pianista Alessandro Giachero; zemřel 20.října na infarkt ve věku pouhých 49 let…
Alessandro Giachero, žák Stefana Battaglii, s nímž také posléze hrál a natáčel, též sám pedagog, založil kvarteto Sonoria se svými bývalými studenty. To již měl za sebou například 18 let v roli lídra mezinárodně uznávaného tria t.R.E., vydatnou spolupráci s Williamem Parkerem a především Anthonym Braxtonem. V Sonorii se obklopil o generaci mladšími spoluhráči. Sopránsaxofonista Cosimo Fiaschi žije nyní v Kodani a je tu členem experimentálního Ensemble Ektós, kytarista Emanuele Guadagno hrál již třeba s Benem Monderem a Davidem Krakauerem a bubeník (a elektronik) Nicholas Remondino se pohybuje zhusta na italské scéně volné improvizace a progresivní elektronické hudby (Andrea Dellapiana, Michele Anelli, trio Tweedo).
Bohužel, jak vyplývá z úvodních slov, tohle výtečné album je debutem a zároveň labutí písní kvarteta Sonoria. Obsahuje pouze dvě kompozice, z nichž ta úvodní, „Forisportam Church Suite“, se rozkládá na ploše 38 minut jako ta nejroztodivnější hudební krajina oplývající tajemstvími. Najdete tu všechno, co lze čekat od osvícených improvizátorů, kteří pracují s neidiomatickým a elektroakustickým materiálem různých struktur, i těch amorfních, magmatických, mikrotonálních, v nichž je možné vše. Aktéři přemítají, meditují, noří se do ambientních, hlukových a industriálních hlubin, využívají výrazových prostředků musique concréte a minimalismu či nemilosrdně dramatických podtónů soudobé vážné hudby. Práce s proměnlivou dynamikou je pochopitelně nejen nutností, samozřejmostí, v případě kvarteta Sonoria je ale navýsost vynalézavá a jedinečná. Druhá skladba na ploše více než 13 minut pokračuje ve stejném duchu, se střídavou intenzitou a hutností, opět s dechberoucím vyklenutím na vrchol pomyslné hory, z níž se pak istrumentalisté vrhají do oceánu tvůrčího spočinutí, noří se do nitra tónů, rozorávají barvy a… bohužel v tom nejlepším skončí…
Škoda, 51 minut a 22 sekund je na takovou fantazií prosycenou muziku málo!