GREG BURK EXPANDING TRIO: Message In the Clouds

Jaké poselství viděl Greg Burk v oblacích?

GREG BURK EXPANDING TRIO: Message In the Clouds
zvuk
100
obal
90
hudba
95
95

Na konci října se ve světě jazzu objevilo další výborné klavírní triové album. GREG BURK EXPANDING TRIO vydalo svoje druhé album „Message In the Clouds“, a to na Burkově vlastní značce Tonos Records.

Americký pianista a skladatel Greg Burk se narodil v rodině klasických hudebníků a jeho rané zážitky z jazzu byly silně ovlivněny tehdejší detroitskou scénou a krátce nato při studiích u Yusefa Lateefa a Paula Bleye. Nyní žije v Římě a na kontě má již 18 titulů vydaných u prestižních labelů, včetně SteepleChase Records a Soul Note; mezi jeho spoluhráči najdeme taková jména, jako Jerry Bergonzi, John Tchicai, Gerald Cleaver či Bob Moses. Se svým příznačně nazvaným triem, ve kterém s ním hrají kontrabasista Stefano Senni a bubeník Enzo Carpentieri, expandoval doslova do celého světa, včetně triumfu na Buenos Aires Jazz Festivalu 2016. Novinka odráží právě tuto jeho triovou, čistě akustickou tvář…

A jaké že se to skrývá jazzové poselství v oblacích? Veskrze komplexní, výrazově, emotivně plnokrevné a pestré. Ačkoli se vyhýbá avantgardnímu výrazivu, je moderní, s mnohými progresivními prvky, navýsost srozumitelné. Týká se to především úvodní, titulní skladby „Message In the Clouds“, kde se na ploše více než 11 minut piano zprvu noří do rozevlátého, rozvolněného romantického tématu s přesahy k folkloru i duchovní meditaci, posléze vytkne to podstatné a pustí se do vzrušující plavby po toku s narůstající intenzitou i se spodním, minimalisticky zacykleným proudem. Rytmika interaktivně srůstá se všemi výhonky nepředvídatelné klavírní hry, což svědčí o veskrze kongeniální sehranosti tria.

Ve straight-ahead jazzových útvarech se tlačí do popředí bicí, jež s říznými klavírními úhozy vytváří až sopečnou kalamitu; ale ta neubližuje, nedrtí, je poslem životního elánu i překypující radosti, a vždy překvapí nepředvídatelnými postupy a rozvíjením témat („Afterimage“, „Breaking the Limits“, „Creature Comforts“). V závěru pak trio vystřihne svěží, byť staromilskou bopovku „The Union“. Co se týče balad, musím konstatovat, že jsem dlouho neslyšel tak mistrně uchopené pomalé skladby, jež činí poslech stejně vzrušující, jako jejich svižné protějšky. V nich se vyznamenává nejen vřelostí překypujícící lídr, ale též kontrabasista v melodicky ponorných sólových chorusech („Don´t Disappear“, „Peace for Vanessa“). Balady „Love Wins“ a „Jade Smile“ pak jsou vystavěny více dramaticky, rozložitě, romanticky rozervaně, s kumulováním vášně a napětí. Mezi pohodou a emocemi se rozpíná zvláštní, nedefinovatelné pnutí…