Zvuky Berlína v intenzivním elektronickém kosmopolu Kollara a Wöstheinricha
David Kollar: Cosmopol

Zvuky Berlína v intenzivním elektronickém kosmopolu Kollara a Wöstheinricha

David Kollar: Cosmopol
zvuk
100
hudba
100
100

Spousta zvuků v ulicích. V Berlíně podle mého názoru nenajdete místo, kde je ticho. Celá tato atmosféra se dostala na naše album. Když mi někdo řekne Berlín, představuji si zvuk elektronické hudby z devadesátých let. Elektronicky rituální a šamanský rytmus vnitřní svobody. Dlouhé hudební formy, průmyslové zvuky syntezátorů. Podle mého názoru se nám podařilo vytvořit tuto atmosféru svým vlastním způsobem a tímto albem.“

To jsou slova prešovského kytaristy, skladatele a improvizátora DAVIDA KOLLARA, který v německé metropoli pobýval pět loňských jarních dnů, aby natočil album s elektronickým mágem, instrumentalistou, skladatelem, multimediálním umělcem, malířem a grafickým designérem BERNHARDEM WÖSTHEINRICHEM. To vyšlo v digitální podobě a ve vlastní režii dvojice 6.listopadu; zove se příléhavě „Cosmopol“…

David Kollar je čtenářům Jazzportu znám, není třeba ho blíže představovat. Ovšem Bernhard Wöstheinrich je pro nás velká neznámá, a je to škoda; rád se to pokusím napravit. Tento inovátor berlínské školy elektronického minimalismu, do něhož přimíchává s neobyčejnou invencí zvukového umělce kupříkladu postupy neoklasické hudby (viz. album „Elsewhere“ u roku 2018) se pohybuje v přední linii mezinárodní progresivní scény od roku 2005, kdy natočil album s britským čarodějem Ianem Boddym „Moiré“, plné abstraktního elektronického ambientu. Dalšími jeho častými spolupracovníky jsou norský ambientní bard Erik Wøllo („Arcadia Borealis“ – 2009, „Weltenuhr“ – 2014), německý bubeník a perkusista Wolker Lankow (pět alb za poslední čtyři roky) či americký kytarista Tim Motzer („Metamorphosis“ – 2016, „Ruminations Over Tea“ – 2020). Kdo má zájem o zevrubnou rekognoskaci Wöstheinrichovy tvorby, nechť navštíví jeho prezentaci na Bandcampu; je to velké posluchačské dobrodružství. A nyní k oné plejádě spoluhráčů přibyl i David Kollar…

Na digital-albu „Cosmopol“ zní sedm delších kompozic, jež posluchače pohltí, drásají i laskají, a nepustí do posledního záchvěvu zvuku. Wöstheinrich hraje na syntezátor, klávesy a sequencer, Kollar na různé kytary; ve dvou skladbách se svými frame drums hostuje výše zmíněný Lankow. Co všechny tracky spojuje, je směs mnohdy až brutální, industriálně bezuzdné taneční elektronické hudby, ambientu, krautrocku a minimalismu. Skladby nejsou prvoplánově úderné a přímočaré, stále to v nich tepe, vybuchuje, bublá, škrká, křesá, řeže; chvílemi se v ní rozběsní horda brusičů, kovářů, tavičů a dýdžejů s rozšířenými zorničkami, chvílemi ucítíte dech zmámeného šamana a milující se tanečníky. Úvodní titulovka je zvukově až obžírná, polyrytmicky hypnotická, sycená industriálním hlukem, jímž se prokousává Kollarova kytara evokující Franka Zappu. Nejdelší skladba (12:14) s „In Your Track“ je volnější, hloubavější, dokonce se záblesky melodie; souvislejší tok je dost krautrockový, ovšem tady nepřetržitě kypící, náladotvorný, ústící nakonec do taneční hudby devadesátých let. Přímo vzorná ukázka vývoje elektronické hudby v Berlíně. „Debris Maki“ vykazuje prvky musique concréte, poblouzněné ambientními výpary a psychedelickými barvami, pohlcené nakonec drum´n´bassem a reichovským minimalismem. Basová linka jako od Laswella, drsně nabustrovaná kytara, jež ale nakonec rozkvete čistotou naděje, a tím vším probublává elektronika – tak to je „Topography“. Rockovější formou se vyznačuje „Congested“; ovšem Kollar s Wöstheinrichem ji uzemní do drum´n´basového přediva, přičemž se zvonivé pasáže střídají s těmi hutnými, zemitými. Podmanivý kytarový zvuk polidšťuje polymorfní inženýrský proud v „Bronce“, v závěrečném kusu „Meta Bank“ se snoubí organově zahuštěný ambient s nadupanými elektronickými polyrytmy, proměnlivými, protepávajícími, vzdorovitými; nakonec zvítězí panensky pročištěný, vzletný ambientní drone.

Elektronická hudba, která musí bavit také posluchače moderního jazzu i soudobé avantgardní hudby. Pokud ne, není chyba v Kollarovi a Wöstenheinrichovi…