Dialogy saxofonu a bicích nejsou sice až takovou vzácností ve světě moderního jazzu, nicméně chce to kus odvahy a notného umu pustit se do takového hraní, aby to mělo nějaký smysl a udrželo to posluchačovu pozornost. Po úchvatných nahrávkách dvojic John Coltrane (také Frank Lowe) a Rushied Ali, Dewey Redman a Elvin Jones (nebo Ed Blackwell), David Murray (či John Surman) a Jack DeJohnette, Charles Lloyd a Billy Higgins, Anthony Braxton a Andrew Cyrille (nebo Max Roach) přibylo 17.září album dua GREG OSBY & FLORIAN ARBENZ. Příznačný titul „Reflections Of the Eternal Life“, vydaný na Osbyho značce Inner Circle Music, nijak nezaostává za počiny jazzových legend.
Šedesátiletý americký saxofonista Greg Osby má bohaté hráčské zkušenosti; koneckonců jako mladík začínal v kapele Special Edition Jacka DeJohnettea, poté hrál s takovými borci (a borkyní) jako Joe Lovano, Jason Moran, Andrew Hill, Jim Hall, Uri Caine, Gary Thomas či Terri Lyne Carrington. O patnáct let mladšího švýcarského bubeníka a perkusistu Floriana Arbenze můžete znát z výtečného tria Vein, o němž jsem tu již několikrát psal (naposledy v souvislosti s loňským albem „Symphonic Bop“, jež natočilo s big bandem). Oba aktéři duetového alba se na pódiích potkávají v různých projektech již dvě desítky let, takže bylo otázkou času, kdy spolu něco spáchají…
A je to moc vydařená nahrávka! Už proto, že inspirací pro sedm dialogů o celkové stopáži 44 minut (což je v tomto případě optimální) bylo vedle kongeniální hráčské empatie také výtvarné umění, respektive proces tvorby abstraktního malíře Stephana Spichera, které byli oba instrumentalisté během hraní svědky, neboť album natáčeli přímo v jeho ateliéru. Symbolika Spicherova díla, fascinace dvěma liniemi, jež se čas od času protnou, se odráží v hudbě, která vznikala současně. „Hledali jsme komunikaci a interakci našich dvou linií, přičemž jsme si ponechávali svobodu, a zároveň jsme se navzájem inspirovali,“ vyjádřil se Arbenz. Ten obohacoval zvuk svých bicích o harmonické prvky díky kupříkladu velkému balijskému gongu, různě naladěným kalimbám, a na míru vyrobeným perkusím dokonce k basovým linkám. Osby žhavil především svoji nejmilovanější altku v kongeniálních hardbopových jízdách (úvodní „Wooden Lines“, „Truth“, „Groove Conductor“), ovšem dokázal ji také spirituálně a meditativně rozezpívat ve skladbách „Homenaje“ a závěrečné „Please Stand By“. Práce s dynamikou, překvapivé rytmické i výrazové proměny, schopnost vytvořit a následně udržet napětí, to vše je samozřejmostí. Dvakrát zní sopránka, jež se pojí především s harmonickými perkusemi, aby společně vykouzlily ambientně nadýchanou lyriku („Chant“) či bachovské imprese, lahodné, křehké, vskutku prosvětlené („The Passage Of Light“).
Skvělé album plné komunikativního komorního jazzu!