Duo Faix & Hrubý vůbec ne bezelstně
JAN FAIX & PAVEL HRUBÝ: Bezelstně

Duo Faix & Hrubý vůbec ne bezelstně

JAN FAIX & PAVEL HRUBÝ: Bezelstně
zvuk
100
obal
100
hudba
90
97

Zahajovala 18.září letošní ročník festivalu HearMe!, a při té příležitosti bylo pokřtěno jejich debutové album; mluvím o dvojici JAN FAIX & PAVEL HRUBÝ, která na počátku září vydala na značce Polí5 titul „Bezelstně“. Možná jsem ve „střetu zájmů“, když píšu já tuto recenzi, protože jsem byl tehdy kmotrem. Ale budu taktéž bezelstný, zvláště, když Faix a Hrubý rozhodně bezelstní nejsou…

Oba aktéry jistě netřeba představovat; jejich stopa v tuzemské jazzové a experimentální hudbě je nesmazatelná. Spolu ale na albu hrají poprvé. Spojení altsaxofonu a basklarinetu (Hrubý) s klávesovými nástroji, syntezátory, elektronickými beaty, samply a živou elektronikou (Faix) je tu ještě šťavnatější a syrovější než při koncertní premiéře v Boskovicích. Ačkoli jejich produkce je zvukově dosti zatížená, mnohde dokonce přetížená, je tu patrný smysl pro humor, pro odlehčující nadsázku. Což v tomhle ranku není tak obvyklé.

Zmínil jsem se o zvukové přetíženosti, což ale nemíním jako výtku, spíše naopak. Protože ta se s každým dalším poslechem odlehčuje, přičemž takový proces pronikaní skrz zrnitou hmotu je samo o sobě dobrodružstvím. Elektroakustická a elektronická jíška, zahušťující a krabatící materii všech devíti autorských skladeb, klokotá, bublá, prská, drásá, krouhá, rýpe a tepe až nemilosrdně. Vytváří se tak až hmatatelné napětí vzhledem k saxofonovým a basklarinetovým partům, zhusta svéřepě melodickým. A zatímco Faix občas změkčuje spodní proud varhanním zvukem, tu lahodným, onde psychedelickým, Hrubý se pak od melodií odráží k hutnému hard bopu či dokonce free jazzu. Což je případ hned úvodního tracku „Pec nám spadla“. A než se protagonisté dostanou k „Pec nespadla“, posluchač je atakován pozemským neklidem i nebeským mámením („Kdyby byl Baborov velký teleport“), naivitou miniatury „Opatrně“, jakousi arabskou psychedelií, tekutou elektronikou a fragmentální recitací hostující básnířky Janele z Liků v desetiminutovém letu do neznáma („Průlet“), lynchovskou náladou („Blues ze Satumu“), brouzdáním čpící loukou plnou rozběsněného hmyzu a LSD, i salónní melodií, jež nakonec noisově zbrunátní („K-PAX“). V závěru Faix s Hrubým rozevřou náruč se zvoláním i prosbou „Lásko, bože lásko“. Ano, jde o inspiraci již tolikrát omletou a tolikrát nezodpovězenou lidovou písní, které tím odnímají falešné rozněžnění…