Trochu se ta realizace alba protáhla, ale nakonec druhý počin písničkáře TICHÉ LODI (a první na značce Indies Happy Trails) přece jenom spatřil světlo světa letos 9.září. Dostal titul „Mezi námi“. A mezi námi, je to hodně silné album!
Kolekce jedenácti písní tvoří existenciální výpověď nesmírné síly. A pravda, také tíhy. Stačila k tomu el.kytara, sem tam s výpomocnými mašinkami, ale nijak nabubřelými, a přirozeně mužný hlas. Texty s často drtivými básnickými obrazy nejsou ani tak zpívány, jako deklamovány; tam, kde písničkář zvolí kombinaci obého, jsou nejsugestivnější. Tiché lodi kráčí po stopách Vladimíra Václavka, Oldřicha Janoty a též Pavla Zajíčka sebejistě, hrdě, protože s vírou v moc slova, s otevřenýma očima a bušícím srdcem, s chvějící se empatií ke všemu živému a opravdovému. O to více jsou jeho písňové perly zašpiněny obavami, strachem, neklidem ze současného stavu světa. O to více se pokoušejí zpomalit rychlost dnešního života, která devastuje lidskou duši a přírodu. Úkol nadlidský, obávám se neuskutečnitelný. Tichým lodím se to daří alespoň na 52 minut a dvacet sekund pokaždé, kdy se posluchač ponoří do poslechu jeho alba…
Písničkář je jako doma také v rockovějším kytarovém hávu, s hutnými, intenzivními akordy („Řepčínský park“, „Syn bohyně noci“, Mluvila řeka“), ale nejpřesvědčivější je přece jenom v méně přímočarejším doprovodu, kdy se pak básnická výpověď doslova vzdouvá vstříc posluchačově nitru. Často je základem výrazná minimalistická figura (např. hned v úvodní písni „Chytali jsme sníh“), ozve se i noisový poryv a syntezátorový zvuk kytary („Hvězda“). Naproti tomu se skví tradičněji, čili folkově laděné písně, jako „Bylo slyšet“, avšak obsahem podivně milostné („…svlékáme si kůži vlčí/oblékáme beránčí…“), či „Meruňkový sad“, janotovsky čistá, až naivně smutná, do srdce linoucí se lítost nad něčím, co je nenávratně pryč.
Pro Tiché lodi je primární text, slovo. Všechny jeho písně s sebou nesou sdělení, které zasáhne každého citlivého posluchače. Texty jsou čirými básněmi, poezií každodenního života s novými podněty, okouzlením, zklamáním, poznáním. Ale také projevem sálající paměti, z níž vzlínají horké páry vzpomínek a srážejí se na chladném betonu současné reality. Vrcholem je pro mne „Co bude“; nejde tu jen o to, co zbude po smrti, ale také o mistrný ponor do samoty („…klíč od branky/oběšený na hřebíku/jádra slunečnice/v misce na kredenci…“). Dalším majstrštykem je „Malý kluk“, jenž má dvě polohy – naléhavě vypjatou a lyricky melodickou (ale též naléhavou, ba vášnivou!). Opět je zde silný básnický obraz postaven na obyčejných slovech, v reálném životě každého z nás tolikrát opakovaných až k vyprázdněnosti; písničkář jim vrátil význam: „Viděl jsem naději/jak tančí s radostí/zelená stavení/zvířata a děti…“. A refrén tvoří mysteriózně znějící slova „ilšám aldířk/uonm es tělop“, což ale není nic jiného, než obrácená slova „máš-li křídla/poleť se mnou“; také jste se jako děti bavily takovým hraním se slovy a dodávaly jim tak podobu šamanské formule? Středobodem alba je devítiminutový track „Když prší z nebe“, v níž najdete čtyři základní polohy Tichých lodí: neúprosné konstatování nečekané skutečnosti („Uprostřed věcí/našli jsme věci/barevná peří/přízraky v kleci…“), niternost pokory a prosby, temnější barvy strachu z klopýtnutí, projasněné vyjádření naděje…
V samotném závěru alba zní „Dny světla sečteny“ s veršem „…skončil čas chleba/začalo kamení…“.
Běhá mi mráz po zádech a pot se vsakuje pod kůži…
Přesto, nebo právě proto si budu tohle album pouštět častěji, než jiná. Burcuje ve mně naději!
Poslední komentáře