Jazz goes to town zakončily hned tři zajímavé koncerty. Nejprve se představil Vilém Spilka quartet ve studiu divadla Drak a celý festival kulminoval vystoupeními We Are a Melez ve Studiu Beseda.

Čekání na Toma stálo za to. Kolega Hocek pasoval album na desku roku a jelikož mě také velmi baví, těšil jsem se na živé podání těchto skladeb. Hrálo se převážně z předchozí desky Podvod, tedy písničky Honzy Nedvěda a právě z desky aktuální. Kapela šlape neuvěřitelně a koncertem jsem byl přímo nadšen. Neskutečný drive, který quartet má, vás nepochybně vtáhne. Když se k tomu přidají místy až zběsilá sóla Radka Zapadla na saxofony a Martina Kleibla na bicí, je o pořádné vzrušení postaráno.

Ve skladbě Devět koťat jsem měl pocit, že Martin ty škopky snad rozmlátí. Chybělo tomu snad už jen, aby je po sóle rozkopal. Vilém se nikam zbytečně netlačil, skvěle doprovázel, zahušťoval zvuk a když se představil v sólovém výstupu, bylo také co poslouchat. Živočisné a strhující bylo celé vystoupení a mně se povedlo absolutní ponoření se do hudby. Bravo!

I přes nutnost podstoupit karanténu po návratu se norsko-švédské trio We Are rozhodlo dorazit a potěšit nás svým jazzovým chilloutem. Jejich muzika plyne jako řeka, bez větších zádrhelů avšak i bez větších překvapení. Občas se při sóle rozvášnil bubeník a bavilo mě sledovat, jak se při hraní vlní. Hudba We Are je pro vyzrálého posluchače srozumitelná a zve na výlet po zvukových krajinách, které kapela kontinuálně vytváří. Příjemné vystoupení a uklidnění před vyvrcholením festivalu.

Melez pro mě byli velkou neznámou a musím se přiznat, že jméno Jim Black u mě prozatím nerezonovalo. To se po tomto vystoupení rozhodně změní a je čas se o něj začít intenzivně zajímat. Dramaturg festivalu Michal Wróblewski ho představil jako jednoho z nejlepších bubeníků planety, takže očekávání byla značná. V triu Melez dále vystupují Cansu Tanrıkulu – zpěv, kompozice a Elias Stemeseder – piano, klávesy.

Vůbec vlastně nevím, jak jejich hudbu pojmout, jak ji přiblížit či slovy vylíčit. Bylo to, jako by vám v hlavě explodovala atomová bomba, dokonalý soundtrack k postapokalypse, vcelku příznačné pro naši dobu. Cansu svůj zpěv proháněla přes různé efekty, Jim mlátil do činelů hadrem, všichni vyluzovali různé podivné zvuky. Pak se najednou vše změní a romantický klavír Eliase doprovází Cansu téměř operním zpěvem. Když Jim konečně vezme do rukou paličky, tak se začnou dít věci. Je vidět, že Michal v úvodu nebyl daleko od pravdy. Cansu do toho volně improvizuje, pak se zas vše zboří a začnou blbnout s elektronikou.

Jednou ze specialit Jima bylo hraní 4 paličkami. Držel je podobně jako při hře na vibrafon. Hutné klávesy podporují jeho vypjaté snažení a zvuk kapely se dostává až na pomezí grunge, ale končí to v noise elektronickém bordelu. Melez míchají všechny možné styly a dělají to zcela přirozeně. Už mě ani nepřekvapí, že najednou Jim hraje grindcorovou sypačku, celá kapela zuřivě běsní a dotváří atmosféru apokalypsy. Je to šílený přetlak, je tam toho příliš a moc mě to baví. Po totální destrukci přichází vykoupení a naděje. Cansu nás konejší svým andělským zpěvem za doprovodu piana. Ale kdepak, žádná naděje není, půjdeme všichni do pekla. Zase metalový nářez s rozbitím do šíleného chaosu a další hudební úlet všemi směry. A nesmím zapomenout na brilantní osvětlení celého koncertu, které nádherně dotvářelo atmosféru.

Z vystoupení Melez jsem unešen ještě doteď a snažím se zpracovat ten nával podnětů a stimulů, kterými byl můj systém během jednoho krátkého vystoupení přetížen. Naprosto geniální vyvrcholení 26. ročníku festivalu Jazz goes to town

Fotky: Lukáš Veselý, Helena Herzánová

Jeden komentář

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..