V Letovicích, tentokrát v Kulturním domě Městského kulturního střediska namísto tradičního sálu letovické ZUŠ, vystoupila 12.září pražská kapela LANUGO. Zároveň i zde propagovala svoje loňské, v pořadí čtvrté album nazvané lakonicky „Lanugo, 2019“. Skrývá se v něm příběh milostného vztahu z pohledu ženy…
Lanugo je na scéně od roku 2006. Ještě před osmi lety byla zcela vážně označována jako nadžánrové seskupení hrající moderní pop, jazz a soul s jemnými doteky elektroniky. Převážně autorská tvorba vyniká neotřelými aranžemi a barevností hudebního vyjádření. Lanugo vystupuje v předních jazzových klubech…
Nynější repertoár, cele autorský, který zazněl v Letovicích, je vyzdvihován recenzenty až do nebes. Nyní již jazz a soul vypadly a jsou nahrazeny naprosto ostentativně výrazem alternativní pop či dokonce chytrý pop. Ten ostentativní tón mne udivuje, a to právě v souvislosti s tím, že Lanugo nadále koncertuje v jazzových klubech, včetně domovského Jazz Docku. To by ani tak nebyl ten problém. Problém jsem já. Jako jazzofil bych čekal alespoň špetku jazzu. Čekal bych jistou nepředvídatelnost ve stavbě písní, čekal bych sólové chorusy, jež jsou kořením jazzu. Nevím, jak jinde, ale v Letovicích zaznělo jedno jediné sólo! A to díky kytaristovi Mirkovi Šmilauerovi dokonce až v přídavku…
Na jejich muzice bylo formálně vždycky všechno až správně, a tak tu bublinu nedokázali odfouknout dál než před dveře jazzových klubů. S novou deskou přišla dospělost… Takto se vyjádřil jeden nejmenovaný recenzent. A já se ptám: Která dveře tedy měli otevřít? Tady je silný rozpor. Jiný píše: Jazzových prvků v písních za ty roky výrazně ubylo, ale nešlo o radikální změnu nebo sérii stylových přemetů, ale spíše o naprosto přirozený kontinuální vývoj. Jazzová erudice zůstává přítomna ve schopnosti kvalitně hrát a v tom, že Lanugo ani dnes nedělá kompromisy a na naší scéně nikoho nekopíruje. Tak nevím, asi jazzu přestávám rozumět. Příklon k popu, byť sebevíce (řekněme) progresivnímu, vlastně už v podobě čistého popu s rockovými prvky, to má být přirozený vývoj? Kupříkladu Miles Davis dělal také stylové veletoče, ale zůstal jazzovým muzikantem. Jazzová erudice se pozná jen podle schopnosti kvalitně hrát? Tak to by takoví Pink Floyd (jejichž evokace jsem místy z hudby Lanuga slyšel) byli tou nejjazzovější ze všech jazzových kapel. Nedělat kompromisy? V tom, že nezahrají téměř žádné sólo, že zpěvačka Markéta Foukalová, byť kvalitně, o tom není sporu, zpívá jako pop-rocková diva? Že bubeník Martin Kopřiva hrál sice šťavnatě, ale střídal v podstatě tři rytmické figury? Že klávesista Viliam Béreš (a v podstatě hlavní autor skladeb) nehrál ani zbla s jazzovou narací, a jeho doprovod se posléze stal dost jednotvárným, tudíž snadno předvídatelným? Že baskytarista, i když jazzem ošlehaný Rasťo Uhrík, až v přídavku opustil sice rázné a šumné, ale jednoduché basové riffy? A o kytaristovi už byla výše řeč. V instrumentálním soundu kapely jsem slyšel ještě tu U2 či dokonce Joy Division (ale ty bez patřičné syrovosti), onde, převážně v gradacích, postupy post-rocku. Jednou přišlo na řadu r´n´b´. A dokonce jsem se na pár minut ocitnul zpátky v mládí, kdy jsem si pískal hit Gilberta O´Sullivana „Clair“… Takže nic nového v českých a moravských luzích a hájích…
Na koncertě jsem prostě čekal něco jazzového. A to byla opravdu jen moje chyba. V okamžiku, kdy jsem Lanugo začal poslouchat nejazzově, mohl jsem ocenit z velké části aspoň texty. Občas vata, párkrát klišé, která jsem slýchával již z normalizačního popu, ale když se vyloupla perla, byl to klenot plný jiskrných barev –
„Drobky v peřinách a v deset klid, špína a do pračky, tak to má být. Všichni spí, jen já se probouzím: Kde domov můj?“ („Rosetta“)
„Hoří, stejně je mi chladno. Hoří, my musíme na dno…“ („Motýl“)
„Rejnoci elektrických nocí, rejnoci nocí probdělých, každý je nevidí, vznáší se mezi domy a jejich ploutve víří sníh…“ („Rejnoci noci“)
„Sára jednou říkala, že dějiny jsou spirála, prej cítí, že všechno se v kruzích vrací, že chaos je vlastně řád, a na nebi hvězdy svítí, jen aby nakonec přestaly hřát, možná je to tak i s náma a s tím naším napořád, zhasne hned jak se vznítí…“ („Sára“).
Vlastně, když to vezmu kolem a kolem, tak jsem si ten koncert Lanuga v Letovicích užil…
(Autor foto: Petr Švancara)