Purpurové srdce post-jazzové Evropy
PURPLE IS THE COLOR: Epic
zvuk100%
obal80%
hudba90%
90%Průměrné skóre

Česko-rakouské kvarteto PURPLE IS THE COLOR vydalo letos na jaře druhé album; zove se výmluvně „Epic“ a vyšlo tentokrát na kultovním vídeňském labelu Session Work Records. Oproti debutu „Unmasked“ (2017), který byl více straight ahead jazzový, je novinka sycena současnými elektronickými groovy, ovšem hranými zcela akusticky a naživo. Jejich veskrze jedinečný sound má nyní nejblíže k tzv. post-jazzu…

Purpurová může existovat pouze díky smíchání modré a červené. V případě naší skupiny jde o výsledek spojení ekvivalentních podílů skladby a improvizace. Tudíž krásných melodických linek, hraných maximálně jasně a beze spěchu, a řítících se groovů, vedoucích ke krátkým momentům záměrného chaosu,“ osvětlil filozofii kapely její zakladatel, pianista Simon Raab. Tento Vídeňák se v roce 2015 na jednom sejšnu v rakouském Linci setkal jako absolvent tamní jazzové školy s třemi novopečenými studenty z České republiky. A protože saxofonista Štěpán Flagar, kontrabasista Martin Kocián a bubeník Michał Wierzgoń nebyli žádná ořezávátka (však před zahraničním studiem slavili úspěchy ve formaci Ostrich Quartet!), padli si do noty. (Mimochodem Kocián a Wierzgoń nyní tvoří i trio s Nikol Bókovou, a to vloni vydalo skvostné album „Inner Place“, nominované na Anděla.) V roce 2018 pak Purple Is The Color zvítězilo v soutěži Central European Competition…

Deset skladeb tvoří na ploše bezmála 39 minut vyrovnaně kvalitní kolekci; Raab je autorem čtyř kompozic, Wierzgoń tří, Flagar dvou a jednu napsal Kocián. Žádný z tracků není nadměrně natahován, takže jejich šťavnatost nevysychá a sdělení nerozmělňuje. A co se vlastně snaží svojí hudbou sdělit? Třeba to, že navzdory post-jazzovým a nu-jazzovým postupům může zůstat hudba melodická, dokonce odlehčená, a přitom nadupaná v tom pravém slova smyslu. Úvodní „Light Epic“ je navzdory kvazi elektronickému spodku vzdušný, „Klamauk (For Jul)“ polyrytmicky bohatý a výrazově i dynamicky, téměř zappovsky proměnlivý. „London“ je zběsilý i melodický (tady se skvěje sopránka) a zklidněný (osamělé piano), „Sophie“ je příkladem nádherně melodické balady. Hutný zvuk kontrabasu hraného smyčcem, chrlení a´la electro-jazz, též výrazné melodické výrony, postupná gradace a další post-rockové (!) postupy sytí „Techno Epic“, free-jazzové ostny i zdánlivý poklid a spodní var zaplňují vzrušujícím způsobem kontrastní „Loophole“. Na albu najdete dokonce meditativní baladu s niterným ponorem tenorsaxu a minimalistického piana, taktéž líně se převalující „The Lost One“. Melodická linka, spodní tep, vášnivá sóla tenorsaxu a piana a proměnlivě zahušťovaný a gradovaný tok posluchače pohltí ve skladbě „Hashtag“. Album uzavírá nejdelší kompozice „When I See Your Face“ (5:22) vířením bicích, jímavou melodií, jež nabývá na emocionální intenzitě a ústí v sólový výtrysk sopránky.

Další skvělý počin z jazzového srdce Evropy!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..