Didrik Ingvaldsen o Tanzanii, Janáčkovi, surrealismu, koroně a tak dál...
DIDRIK INGVALDSEN

Didrik Ingvaldsen o Tanzanii, Janáčkovi, surrealismu, koroně a tak dál…

Norského trumpetistu a skladatele DIDRIKA INGVALDSENA jistě netřeba představovat. Česká republika je jeho druhou vlastí. A zde ho známe z různých formací, včetně již slovutného kvarteta NOCZ. Letos v Košicích na Hevhetia Showcase hrál s kapelou Dust In the Groove, aby tak prezentovali společné eponymní album. Při této příležitosti vzniknul tento rozhovor.

Mohl byste přiblížit dění v newyorském dowtownu, zvláště pak v klubu Knitting Factory, kde jste hrál za studií?

Knitting Factory byl ústředním bodem, kde proběhlo mnoho koncertů ve stylu avantgardy a free jazzu. Měl jsem velké štěstí, že jsem tam mohl hrát. Také mi to umožnilo vrátit se alespoň v nahrávkách do New Yorku poté, co jsem byl zpátky v Norsku. Části mých CD „Rede for Hugg“ (1996) a „History and Movement“ (2000) jsou nahrány tam. Mám také spoustu nahrávek z tohoto období, které ještě čekají na vydání. Do New Yorku se rád vracím, kdykoli je to možné. Naposledy to bylo před čtyřmi lety, když jsem hrál s úžasným pozounistou Stevem Swellem.

V letech 1999-2011 jste se zúčastnil projektu Norské agentury pro rozvojovou spolupráci s Tanzanií, což se týkalo výuky hry na dechové nástroje, teorii a trénink poslechu. Co si pod tím máme představit? A jací byli vaši studenti?

Bylo to velmi pěkné období asi dvanácti let, kdy jsem pracoval na tomto projektu i mimo něj. Vysoká škola, kde se to realizovalo, byla v Bagamoyu, což je město severně od Dar es Salaamu na pobřeží Indického oceánu. Moje „učebna“, kde jsem učil hru na dechové nástroje, byla pod mangovníkem na pláži. Hudební tradice je v Tanzanii velmi silná, ale nevěděli tolik o západní hudbě, ale chtěli se učit a poznávat. Báječní lidé. A kromě toho jsem byl producentem speciálního projektu kombinujícího tradiční tanzanskou hudbu s „moderní“ hudbou. Tam působila velmi známá tradiční hudební společnost, tanečníci, zpěváci a instrumentalisté s názvem The Bagamoyo Players. A pak tu byli „popoví“ hudebníci z Dar es Salaamu, kteří hráli na západní nástroje; elektrické kytary, el. basa, bicí souprava, klávesy. Společně jsme natočili velmi pěkné CD s názvem „Tramo“. V roce 2011 jsme pak absolvovali turné společně se studenty po Zanzibaru.

Didrik Ingvaldsen o Tanzanii, Janáčkovi, surrealismu, koroně a tak dál...
DIDRIK INGVALDSEN

Ve Spojených státech jste studoval filmovou hudbu. Proč se věnujete více koncertování než určitě výdělečnějšímu komponování pro film? Nebo to není tak rentabilní, jak se nám, laikům, jeví?

Studoval jsem filmovou hudbu na New York University. Bylo to velmi zajímavé, a když jsem se vrátil do Norska, měl jsem několik pracovních příležitostí pro norskou televizi a nezávislé filmové tvůrce. To bylo vždy na objednávku. Touhle prací bych se ale asi neuživil. Vždy jsem používal skutečné hudebníky nahrávající ve studiu moji filmovou hudbu. Od devadesátých let se častěji používá počítač. To je pro producenta levnější, ale pro mne už to není tak zajímavé.

Zkomponoval jste skladbu pro symfonický orchestr a 140-ti členný dětský sbor. Jmenuje se „Globo“. Co je tématem? A jak se vám psalo pro tak velké těleso?

Byl jsem v Kolumbii a potkal jsem tam Indiány, potomky Mayů. Udržují svůj vlastní jazyk a já dostal báseň v tomto jejich jazyce. Je o tom, jak se starat o planetu Zemi. Tito lidé mě fascinovali, a když jsem byl požádán, abych napsal dílo pro každoroční dětské koncerty symfonického orchestru ve Stavangeru, vybral jsem si tento text pro sbor. Byly to děti ze škol, které zpívaly, mluvily a tleskaly. Bylo to fantastické. Skladbu „Globo“ orchestr hrál tři nebo čtyři roky. Psát pro symfonický orchestr byla velká výzva. Studoval jsem orchestrální komponování dlouho předtím, než jsem se pustil do skládání. Ale když jsem slyšel první verzi, byl jsem šokován, jak to znělo. Bylo to tak odlišné od mé představy, jak by to mělo být! Musel jsem to přepsat. Pro orchestr je skvělé psát, ale příležitostí k tomu je velmi málo.

Co vás táhne do Česka? A proč jste dal přednost Brnu před Prahou?

Ve Stavangeru byli čeští hudebníci, kteří mne zkontaktovali s brněnským trombonistou Mojmírem Bártkem. Mnohokrát jsem byl u něj na návštěvě a hráli jsme spolu. Po nějaké době jsem se potkal s Radimem Hanouskem, který se velmi zajímal o moderní jazz. Založili jsme v roce 2009 NOCZ Quartet a s vydali již čtyři alba na Hevhetii a absolvovali desítky tour po České reublice, Slovensku, Polsku, Norsku, byli jsme v Londýně, Budapešti, Vídni atd. Ale s pražskými hudebníky také spolupracuju, a to v mém orchestru.

S vaším orchestrem jste před čtyřmi lety v Brně na janáčkovském festivalu provedl vlastní úpravu Sinfonietty. V čem je vám Janáček blízký? A myslíte si, že by se mu líbila vaše progresivní hudba? Byl by mu avantgardní jazz po chuti?

Vybral jsem si Sinfoniettu kvůli její surové síle. Původně byla napsána totiž pro velký orchestr s až pětadvaceti dechaři. Našel jsem v partituře tolik pěkného hudebního materiálu pro dechy, že ty jsem zcela odtrhl a staly se základem mojí skladby. Také mě fascinoval vztah mezi Janáčkem a Kamilou Stösslovou, všechny ty intimní dopisy, které si navzájem psali. Pozval jsem tedy norskou zpěvačku Elisabeth Nygaardovou a obsah textů jsem zredukoval na pouhá písmena. Jak tedy můžete vidět, „moje“ Sinfonietta se od originálu velmi liší, a já netuším, zda by se Leošovi líbila. Zábavné je, že v době komponování jsem četl novelu „1Q84“ od Haruki Murakamiho. Téměř první věta v této knize je o muži v taxíku, který v autorádiu slyší Janáčkovu Sinfoniettu. A protože Sinfonietta byla zkomponována v roce 1926, tak jsem svoje dílo nazval „1Q26 Sinfonietta“.

Didrik Ingvaldsen o Tanzanii, Janáčkovi, surrealismu, koroně a tak dál...
DIDRIK INGVALDSEN

Na albu „Sailor On Dry Land“ jste vycházel z poezie surrealistického básníka Raffaela Albertiho. Máte rád surrealismus? A vůbec poezii?

To se musím vrátit o několik let zpět. Původně jsem napsal hudbu pro sólové housle pro festival současného divadla, umění a hudby ve Stavangeru. Bylo to představení pro dvě herečky na základě Albertiho básní, k němuž jsem napsal hudbu. Jeho poezie mne velmi inspirovala. Mnohokrát jsem přemýšlel o použití této hudby na albu, a díky Hevhetii se tak i stalo. Hráli jsme to několikrát i naživo. Naposledy na festivalu Ponava v Brně v srpnu 2020 a také na brněnském Jazzfestu v roce 2019, což bylo zaznamenáno Českým rozhlasem.

V Košicích jste vystoupil s Hanouskovým souborem Dust In the Groove. Co soudíte o propojování jazzu se soudobou vážnou hudbou?

Studoval jsem klasickou soudobou skladbu na Juilliard School of Performing Arts v New Yorku. Tyto znalosti jsou tedy často základem, když píšu hudbu. Používám tyto kompoziční techniky, ale do toho rád používám jazzové rytmy. Moje hudba tedy zní „jazzově“, ale při poslechu hudebního materiálu toho najdete hodně z jazyka klasické hudby 20.století. Mám nesmírně rád formu smyčcového kvarteta a několik takových skladeb jsem i napsal. Zkomponoval jsem také hudbu pro spojené smyčcové a jazzové kvarteto, ale to zatím čeká na vydání.

Jste činovníkem Norské jazzové federace. Řešíte tak i sociální a existenční otázky. Norský jazz se nám jeví být „za vodou“, jak my říkáme, čili prosperuje. Nebo ne? Jsou problémy i v Norsku se jazzem uživit? Zvláště nyní v důsledku koronaviru?

V představenstvu Norské jazzové federace (NJF) jsem od roku 2017. Hlavním úkolem NJF je zlepšovat život norským jazzovým hudebníkům. Náš příjem je hluboko pod průměrným příjmem v Norsku, takže každý den bojujeme za lepší podmínky. A zlepšilo se to. Jazzové kluby s oficiálním financováním jsou povinny platit muzikantům za koncert minimálně 450 euro. A kvůli koroně dostáváme kompenzaci za ztracenou práci na základě příjmu z předchozího roku. V mnoha ohledech jsme tedy možná na tom lépe než v jiných zemích.

Didrik Ingvaldsen o Tanzanii, Janáčkovi, surrealismu, koroně a tak dál...
DIDRIK INGVALDSEN

Co chystáte za projekty?

Je třeba realizovat několik projektů. A teď, v době, kdy není tolik živých koncertů, je dobré mít tuto práci hotovou. Plánuji vydání nového alba NOCZ a případně i živou nahrávku „1Q26 Sinfonietta“. Během nejhorší části pandemie v březnu a dubnu jsem začal psát novou hudbu pro svoje norské kvarteto, v čemž chci pokračovat. V tomto období jsem „objevil“ několik nových způsobů, jak tvořit. Sehnal jsem také finance na sólové trumpetové album. Pracoval jsem na něm už nějakou dobu a nyní se zdá, že čas uzrál. Zkoumám různé způsoby hry na trubku a toto album bude úplně jiné, než lze v případě trubky čekat. Posledním projektem, který chci zmínit, je hudba pro tři bigbandy. Bude mít premiéru v dubnu 2021. Jedná se o místní projekt se třemi kapelami z oblasti Stavangeru. Počasí v této oblasti je docela divoké, spousta větru a deště. Tímto dílem se pokusím zachytit tuhle divočinu v prostorovém zvuku pomocí tří ansámblů rozmístěným v koncertním sále. Myslím, že to bude mít hodně silný účinek, vždyť hudebníků tam bude na šedesát!