Půvabná Římanka, žákyně např. Miroslava Vitouše – tak to je kontrabasistka FEDERICA MICHISANTI, jež se svojí formací HORN TRIO vydala 12.června na značce Parco Della Musica Records nové album s poetickým titulem „Jeux De Couleurs“. Však se také barvami zaobírá, a to (doslova) v různých jazycích…
Federica Michisanti se na vrcholové jazzové scéně pohybuje deset let. Její (většinou) tria nemívají bicí, takže složení bývají netuctová. A lídryně pro ně píše tudíž jedinečnou hudbu. První albový počin se objevuje v roce 2012; zove se „Trioness“ a s kontrabasem tu znějí tenorsax a klavír. Druhé album „ISK“ z roku 2017 s ní natočili hvězdný Matt Renzi (tenorsax, basklarinet, hoboj, anglický roh) a pianista Simone Maggio. O rok později Michisanti zakládá nynější trio, v němž hrají trumpetista Francesco Lento (Nicola Conte, Marvin Parks, Francesco Diodati…) a tenorsaxofonista a klarinetista Francesco Bigoni (Enrico Rava, Stefano Battaglia, Paolo Fresu, Greg Cohen). Debutovalo hned ten samý rok s výtečnou nahrávkou „Silent Rides – suite for double bass and horns“. Podivuhodný je také (mimo jiné) podíl Michisanti na loňském albu Boba Mosese s Gregem Burkem „Benign Madness, Profound Gladness“…
Třiapadesátiminutové album obsahuje osm kompozic, jimiž jako příslovečná červená nit prochází globálně pojaté téma barev. Titul je ve francouzštině, ovšem hned úvodní track „Qalb – Il Verde“ odkazuje v prvé řadě na symbol srdce (qalb) v islámském myšlení, v němž není pojímáno jako sídlo pocitů a emocí, ale poznání a rozumu. Snad právě proto se k němu přimyká barva zelená (v italštině). Po hudební stránce se tu mísí rozechvění (křídlovka) a projasnění (klarinet) v melancholickém, teskném motivu, přičemž basa drží výraznou rytmickou figuru. Ovšem trio pak tok zcela rozvolní, takže posluchač je vržen poněkud do nejistoty. Následující „Aka“ (japonsky „červená“) je naopak naléhavá, s řízným frázováním; trio pracuje s dynamikou, změnou hustoty, také se sólovými chorusy. Tenorsax je vřelý, trubka naopak nervní, vypjatá. Jejich závěrečný dialog je pak o to více vzrušující. „Blau“ (německy „modrá“) uvozuje virtuozita sólového kontrabasu. Mezi samotou lídryně proběhne pak citlivá spolupráce všech tří aktérů s jímavými souzvuky i ponorným kontrapunktem a sóly zpěvného klarinetu, emotivnější trubky a za vřelých témbrů také kontrabasu.
„Purple“ (anglicky „nachová“) je pozoruhodným příkladem umného kontrapunktu, kdy v řezavých sazbách hrají dechy každý jinou melodii, přičemž se mění neustále dynamika a intenzita, až se tento dualismus změní v dravé dvojsólo téměř free-jazzového charakteru. Basa drží neochvějně tohle vše rázným riffem pohromadě. Ve finále dojde na klarinetové zjemnění a bezmála klasicistní zvuk trubky. Prvním vrcholem alba budiž „Amarillo“ (španělsky „žlutá“) s nádherným unisonem trubky a saxu, posléze polyfonií v květnatých témbrech, umocněných kontrabasem hraným smyčcem. Evokuje to spíše soudobou vážnou hudbu. Postupně se tok dramatizuje kontrapunktem, basu smyčec doslova řeže, a ta zběsile uhání, dechy se proplétají až k vyklenutí. Po něm free-jazzová gradace posluchače převálcuje jedna radost. „Orange“ (anglicky „oranžová“) pokračuje v nervní rozvolněnosti, kdy jsou ale fráze odděleny, téma je roztrhané, s proměnlivými emocemi saxu a trubky, s houstnoucí gradací.“Weiss“ (německy „bílá“) je pro změnu postavena na kontrapunktu pomalejší trubky a rychlejšího saxu, kteří se propracovávají takto k výrazné melodii, již pak nechají vytrysknout v sólových chorusech. Album vrcholí závěrečnou trojdílnou suitou (logicky i nejdelší kompozicí – 9:27) „Improvisation Des Couleurs“. V ní trio pracuje s tématy, které již zazněly, a nakládá s nimi nově, neotřele. V první části swingová melodie, jemné dechy a pravidelný puls basy postupně vyšilují až k nemilosrdnému free, druhá věta brunátní běsnící basou drásanou smyčcem a výjeky dechů, poslední část je naopak niterně rozvolněná, klarinet prodechuje, basa i trubka se různě tetelí v barvách, je to lahodné, niterné, impresionisticky prokreslené…