Pozoruhodné dánsko-finské JAF Trio vydalo 3.července debutové eponymní album. Díky helsinskému labelu a obchodu s jazzovými vinyly We Jazz Records, který mimochodem pořádá v hlavním městě Finska každoročně prestižní festival, tak spatřila světlo světa hudba, jež v sobě spojuje novátorství Johna Coltranea z přelomu padesátých a šedesátých let a současný post-bopový eklektismus J.D.Allena…
JAF Trio vzniklo v roce 2017. Založil jej dánský bubeník a skladatel Frederik Emil Bülow. Po studiích v Rotterdamu, Aarhusu, Stockholmu a Helsinkách nakonec zakotvil ve finské metropoli. Jeho kvarteto BBNJQ se stalo v roce 2014 finskou Kapelou roku, o dva roky později již natáčeli třetí album, a to v New Yorku pod producentským dohledem Gilada Hekselmana. Od roku 2015 působí Bülow také v jazztronickém kvintetu Abekejser, jehož loňský debut „Floating Through the Universe“ jsem tady recenzoval. A v neposlední řadě s triem Balvig/Bülow/Christensen vydal dvě výtečná alba…
Adele Sauros byla před třemi lety vyhlášena finskou Saxofonistkou roku. Její kvarteto vydalo první album v roce 2014 („It´s Who I Am“), autorský počin pod jejím jménem se objevil o dva roky později („My Spontaneous Mind“), letos v březnu se podílela na eponymním debutu kvarteta Superposition (jež vede Olavi Louhivuori). Působí také v electro-jazzovém triu Katu Kaitu. Od loňského roku žije v Londýně…
Kontrabasista Joonas Tuuri tvrdí muziku v loft jazzovém triu Bowman Trio, The Watercolors (folk-jazz) a kvartetu Lithium, o jehož albu „Red“ jsem tu před časem psal.
Tento trojlístek excelentních jazzových instrumentalistů natočil vskutku skvostnou desku (vyšlo na CD, LP i jako download). Již design obalu upoutá, neboť obsahuje výtvarné dílo pod názvem „Červená“, které vytvořila finská vizuální umělkyně Maija Lassila. A pak se na posluchače řine sice jazz bez harmonického nástroje, ale přesto lahodně melodický, vstřícný a plnokrevný. Melodie a jejch rozvíjení, jež naplňuje saxofon (s jedinou výjimkou je to tenor), se ovšem střetávají s hutnou rytmikou, to jest s výraznými basovými riffy a mnohdy nervními, až eruptivními bicími; takže poznávacím znamením všech sedmi kompozic jsou pnutí uvnitř materie a napětí mezi melodickou a rytmickou složkou.
Deska obsahuje sedm kompozic, z toho pět napsal Bülow, po jedné Sauros a Tuuri. A hned úvodní skladba nastaví laťku pořádně vysoko. (A nutno předeslat, že trio ji tam až do konce udrží.) V „Ninth Row of the Fifth Floor“ střídají aktéři příslušná dvě tempa, naznačená v názvu, přičemž pracují mocně s až trojhlasým kontrapunktem. Titul další skladby, „Masterpiece“, rozhodně nepřehání; k saxofonovým poutím melodií a improvizací, jež odkazují hlavně v závěru ke Coltraneovi, přidává sólo i kontrabasista. „Something New“ je jediná skladba, kde nezní tenor, ale sopránka; ta se mění tu ve vzdorovitě vyostřenou šelmu, onde v rozpustilou dívčinu, aby zakryla nervozitu; dokáže se přitom vzepnout až ke coltraneovské naléhavosti. „Nostalgia“ je zalita hřejivým tenorem, leckde až mazlivým, který se ale dokáže i odvázat při gradovaném swingování, ústícím nakonec v drama jakési jeho neukotvenosti. Saurosové skladba „Dark Sparkle“ je opět postavena na vzrušujícím kontrastu níže ponořeného saxu a vydrážděné rytmiky. Po nadmíru vydařeném saxofonovém chorusu vybuchnou nekompromisně bicí. Tuuriho „Shadows of Tomorrow“ jsou patřičně potemnělé, do hloubky ponořené, odkud se line prostý, ale melodicky výrazmý motiv. Kontrabasista posléze vystřihne skvostně niterné sólo, podmalované saxofonovým dechem. Při saxofonovém sóle nápaditě šustí štětky bubeníka a basista to všechno obkresluje. Finále alba (v pravém to slova smyslu) obstarává šestiminutová paráda „Det Er Dig“ (čili „To jsi ty“) s mocně tepajícími bicími, hutnými hardbopovými sazbami a´la Coltrane, se sólovými jízdami saxu a bicích. Ty dokonce osamí, aby opravdu hrály…