Barytonsaxofonista, skladatel, aranžér a pedagog Erik Rothenstein patří k nejvýraznějším osobnostem současné (nejen) jazzové scény na Slovensku. V listopadu 2019 koncertoval se svým kvintetem ERIK ROTHENSTEIN BAND v několika slovenských městech a z vystoupení v Povážské Bystrici byl pak pořízen zdařilý záznam, který v dubnu vyšel v podobě digitálního alba „Live With Elsa Valle & Gábor Winand“. Jak z názvu patrno, na nahrávce navíc hostují vokalisté…
Erik Rothenstein ve své tvorbě vychází ze slovanského a balkánského folklóru, včetně klezmeru, který pak implantuje do mainstreamového jazzu. Vedle jazzových aktivit (vedle svého Bandu např. CZ-SK Big Band Matúše Jakabčice, Groove Brothers, Ľuboš Šrámek, Milo Suchomel, Hanka Gregušová) se věnuje interpretaci komorní klasické hudby (soubor Lento Ad Astra), je spoluzakladatelem mezinárodně uznávaného Pressburger Klezmer Bandu, v roce 2018 založil těleso Ansambel SO36, který provádí soudobou hudbu současných slovenských skladatelů. Dokonce si zahrál i s punkovou úderkou Davová psychóza!
Novinka Rothensteinova kvinteta je čtvrtým jazzovým albem tohoto vynikajícího instrumentalisty a autora. A tentokrát se nechal inspirovat latinou a afro-americkou hudbou. Jeho spoluhráči jsou Michal Motýľ s basovým trombónem, bubeník Marián Ševčík, klavírista Ľudo Kotlár a kontrabasista Matej Štubniak, vskutku excelentní instrumentalisté. A že je to ve všech šesti živých skladbách pořádně znát! Ve třech skladbách se pak přidává manželská dvojice vokalistů z Maďarska – Elsa Valle, původem Kubánka, a Gábor Winand, jehož zpěv již v roce 2001 zaujal třeba takového Ala Jarreaua.
Album otevírá řízný „Chapultepec“, představující ten nejlepší příklad straight-ahead jazzu: svižné klavírní riffy, uhánějící skálopevná rytmika, šťavnaté bopové sazby dechů a strhující sóla včetně vypjatějších poloh. Pozadu nezůstává ani „Jazzero“, bezmála desetiminutová jízda se sóly, z nichž třeba to pianistovo považuji za přímo skvostný. Představuje se tu také Winand; jeho hlas se nevyznačuje příliš velkým rozsahem, ale je emotivně plnokrevný, přitom příjemný, a vyniká obvzláště ve scatu. Následuje „Bratislava nahlas“ s hutnými souzvuky dechů při vskutku břitkém bopovém frázování, tepající i bouřlivou rytmikou a opět skvělými sóly, včetně závěrečného, vášnivého dialogu dechů. Ve slavné „A Night In Tunisia“ zpívá Valle svůj vlastní text ve španělštině; pro mne je její výkon zde zklamáním. Zpěvaččin hlas mi nesedí, je příliš ostrohranný, místy až hysterický, a přitom plochý. Ale to již přichází nádherná instrumentální balada „Lisboa“ s dva a půl minutovým antré osamoceného piana, inspirovaným tradičním portugalským stylem fado. Při sólech tato skladba (mimochodem nejdelší z celého alba – 10:38) úžasně vygraduje. V závěrečném kousku „Desperdar“ muzikanti i oba vokalisté v podstatě jamují; vedle svižných sól a scatování dojde i na rytmické a vokální zapojení publika. Nadšené ovace po odeznění posledního tónu byly očekávatelné. A zasloužené…