„Siga-siga“, říkají Řekové. Ber to s klidem. Ale tvorbu a vydavatelské úsilí tohoto multiinstrumentalisty, performera, skladatele, producenta, zvukového inženýra, básníka a výtvarníka ze Soluně v klidu brát nemohu. A ani nechci. Říká si MOODY ALIEN. Náladový mimozemšťan. Jak příznačné!
„Pokud to zní dobře, pak je to dobré“. S těmito slovy Moody Alien začal v roce 2001 dělat hudbu jako absolutní samouk. Dalšími jeho jmény jsou Mal.O a Al. Zůstává ve třetí osobě, nesdílí s nikým osobní údaje, je prostě hudbou. Její tvorbě a interpretaci se učil formou pokusů a omylů. A aby toho nebylo málo, na konci roku 2014 založil label pro experimentální hudbu Thirsty Leaves Music.
Moody Alien na cestě ze tmy
Jeho prvním oficiálním albem je „A Moody Alien in the Dark“ z roku 2011, jež si vydal vlastním nákladem. „Ishe Moody?/Yes/Is he an alien?/Possibly/Is his real name Al?/No idea.“ Nahrávka vznikala několik let a jsou v ní již přítomny, byť ještě v surovém stavu, všechny atributy Alienovy hudby. To jest eklektická směs minimalismu, free jazzu, volné improvizace, noise, drone music, ambientu, musique concréte a elektroakustické hudby, již autor doporučuje poslouchat opravdu ve tmě. Noirová atmosféra se tak dá doslova krájet. Ve třináctce skladeb znějí lidské hlasy, nejrůznější perkuse, hrací mechanismy, klarinet, klávesy, nejrůznější elektronické mašinky a udělátka.
V průběhu sedmi let spatří světlo i temno světa sedm autorských alb a jedno pod hlavičkou dua MaNKiL. „Brut Pop“ (2012) obsahuje kolekci raných prací (2001-2011), experimentálních zvukových doprovodů k popovým melodiím, občas až bizarních. Každopádně se tu vzrušujícím způsobem střetávají ambientní barvy až hororového charakteru s industriálem, minimalismem, volnou improvizací a akustickým jazzem.Na albu „No Evil“ z téhož roku je již přítomna aktuální tvorba s plejádou hostujících soluňských muzikantů, jako např. Angelos Bournas (el.kytara), Aris Tegos (bouzouki, barytonová el.kytara), Kostas Tsoumanis (el.kytara) a Eva Matsigou (flétna). Je to hodně jazzové, také místy post rockové, onde cinematické a´la Lynch a Badalamenti, tu minimalistické a soudobé (častá preparace nástrojů).
Nepřeslechnutelný je zvuk Alienova vibrafonu a marimby.
Titul „Dig Dang Dong“ (2013) obsahuje dle autorových slov elektro-symfonické básně. Najdete tu mysteriózní vokály jakoby z dávných časů, a to ve více než osmnáctiminutové kompozici „La Clarine“, pozoruhodné variaci na světoznámou ukolébavku pro děti „Frére Jacques“ (česky „Bratře Kubo, bratře Kubo, bratře Kubo, ještě spíš?“). Nechybějí samozřejmě proměnlivá polyfonická houstnutí, minimalistické a ambientní plochy. Zpívaný motiv oné ukolébavky prostupuje celým albem, tedy ještě dalšími čtyřmi skladbami. Hostuje zde zpěvačka Georgina Brett a elektronik Knopfdreher.
Z roku 2013 je také album „From Re- to Co- and inbetween“, jež tvoří Alienovy remixy skladeb jeho kolegů (George Avramidis, Knopfdreher, Zumma, Shanyio) a pozoruhodný společný kus s Knopfdreherem a norskou electropopovou písničkářkou Kine Hjeldnes („The Siren´s Spell“).
Moody Alien v lese i v kuchyni
Značně zvukově experimentálním budiž následující, výlučně autorské album „In the Forest“ (2014). Jde o devět zvukových kusů pro zvláštní nálady vytvořených velkou měrou z field recordings, pořízených Alienem, a zvuků z volných softwarových databází. Autor zde experimentuje s formou, pracuje zhusta s dlouhými tóny či souzvuky.
Podobným způsobem přistupuje k hudbě také na EP „Harm´s Bright Smile“ (2015). Ovšem zde čerpá naturální zvuky pouze z archivu Soundcloudu (All n4tural). Ve skladbě „(Waiting For) A Lull in the Noise“ s Alienem čeká na tichý hluk také Aris Tegos s barytonovou el.kytarou.
„Down to the Junkyard“ z roku 2016 přináší 40 minut spontánních, pocitových kompozic na pomezí ambientu, noise a minimalismu. Alien opět čerpá zvuky přirozené i umělé z různých zdrojů, s nimiž nakládá zcela svobodně, a kombinuje je s vlastními, živými improvizacemi. Nechybí tu ani žesťové nástroje. Mezi převažujícími strunnými pak zazní třeba dulcimer či autoharfa (upravená akordová citera), na něž hraje Alexandru Hegyesi (aka Shanyio) z Rumunska. Ano, a najdete tu také jednu fatální pravdu, která je alfou a omegou lidských dějin – „prázdná mysl, domov ďábla“…
V roce 2018 vyšlo album dua MaNKiL, jež se zove „Part of“. S Moodym Alienem tady hraje Andrei Kivu, mezinárodně uznávaný rumunský violoncellista a multiinstrumentalista (zde hraje ještě na šakuhači, basovou flétnu a basovou okarínu), který se pohybuje především na poli klasické hudby (soudobé i barokní). Alien tentokrát využívá vedle drobných perkusí, toy piana, klasické kytary, field recordings a elektronicky procesované zvonkohry také kávovar, skleněnou mísu, různé šlehače, vařečky a další domácí potřeby. Nahrávka má neobyčejnou hloubku, mysteriózní náladu, dramatičnost; a byť je značně experimentální (volná improvizace i postupy soudobé hudby), neztratila sdělnost.
Moje maličkost Moody Alien
Ovšem příslovečnou vlajkovou lodí Aliena je projekt Magam. V maďarštině to znamená „moje maličkost“, také je to město v severní Indii, nebo italská kapela z konce 70.let (o té jsem ale nenašel na internetu jedinou zmínku). Prý je to též akronym, ale z jakých slov, to už autor neuvedl. Nicméně jde o nestále se rozvíjející projekt, na kterém se podílejí hudebníci-improvizátoři z celého Řecka a také z Rumunska. Dosud se objevila tři alba; dva tituly také na vinylu, to zatím poslední pouze digitálně. K projektu se váže Alienova kniha „The Flame Within (or The Little Flame That Has Itself For Dinner Over And Over Again)“, čili Plamen uvnitř sebe (aneb Malý plamen, jenž se požírá k večeři znovu a znovu). Jde (jak titul ostatně napovídá) o surrealistický text, a to v podobě tragikomické hry o dvou lidech – One a Another, kteří hledají jednu věc, na niž neustále myslí, ale nevědí, co to je, a proč na to vlastně myslí. Podle nich dostala první dvě alba název. Rozsah hry je nevelký (50 stran v angličtině), ale pořádně hutný nesmysly. Třeba scéna by měla být prázdná, jen s jedinou výjimkou – na zadní stěně mají viset obří hodiny, jež mají běžet buď příliš rychle, příliš pomalu či úplně stát. A mělo by tu být několik potřebných předmětů, které jsou přivezeny na jeviště a poté odvezeny. Režisér má být při nacvičování hry oblečen extravagantně, a podle toho se také chovat. Při samotném představení pak chodí po jevišti i hledišti, čte celý příběh, občas otočí tvář k publiku, k hercům pak pouze tehdy, když na ně přijde řada, aby hráli. Často je zklamán jejich výkonem, a pak opakuje jejich repliky. Obě postavy, Jeden a Další, by měly vypadat identicky, aby zmátly publikum v tom, kdo je kdo. Měly by si dokonce prohazovat role. Také se navzájem přerušovat a zapomínat, koho vlastně představují. One je obvykle ten, kdo se zdá být chytřejší a je iniciativnější, Another vypadá zmateně, následuje ho a stále se ptá. Ve skutečnosti to totiž nejsou dvě osoby, ale spíše jedna jediná. Měly se též pokusit vyvolat dojem dvou průměrných až podprůměrných herců, kteří vystupují spíše jako klauni než divadelníci. Během dlouhých partů bez dialogu by měly dělat opovržlivá gesta směrem k publiku, pokoušet se něco říct, vypadat znuděně, hrát společenské hry, bavit se na úkor ředitele, samozřejmě za jeho zády. A tak dále…
Magam: One (2017)
Na prvním albu „One“ se podílel kromě Moodyho Aliena (zvonkohra, vibrafon, marimba, tubular bells, klávesy, eletronika, mix) ještě trumpetista George Avramidis. Tento muzikant je rozkročen mezi lidovou hudbou (kapela Ekmek) a rockem (člen slavné kapely 100°C se zpěvákem Yannisem Aggelakasem).
Album otevírá „Leading the Way“ s antré zvonkohry, posléze do dlouhých vibrafonových tónů vnikne zašpiněná trubka, místy dokonce zdvojená. V „The Numbers Being Outnumbered“ kraluje lynchovská kytara (hostující Phut), nervní rytmika (s přispěním bubeníka Vasilise Bacharidise) a trubka ve dvou kontrapunkticky vedených hlasech. Aktéři výtečně pracují s dynamikou i s elektronickým zahušťováním. Následující „Eat Not, Drink Not“ využívá zvuku tubular bells, do meditativního ambientu se noří zastřená trubka. Postupně se ale hudba stává zneklidňující. „Goner“ je patřičně nervní i niterně ponorný, odevzdaný; prostě jako vyřízený člověk. V „The Sky Was Like Sky“ přicházejí ve větší míře ke slovu hosté: bubeník Vasilis Bacharidis (také s bubnem tombak), kontrabasista Sotiris Patsalias a kytarista Nektarios Manaras. Takto v pěti tkají minimalistické předivo, jež postupně získává nujazzový tah, a přimíchávají lahodné freejazzové jedy. Závěrečná skladba (a také nejdelší – 15:12) „Sparkling and Crackling“ opravdu jiskří a praská tajemnými, osamělými elektronickými zvuky, které postupně houstnou. Přidá se sklíčená trubka, minimalistický cinkot, houstnoucí, až uši zaléhají; hudba získá na naléhavosti.V půli dochází k ponoru, ambientním plochám s dlouhými tóny, jež v závěru pod náporem elektroniky zbrunátní.
Magam: Another (2019)
Na druhém albu „Another“ se k Alienovi přimykají dva výteční rumunští instrumentalisté: violoncellista Andrei Kivu (zmíněný již v případě dua MaNKiL) a Călin Torsan, hrající na klarinet, tenorovou flétnu a čínskou bambusovou trojflétnu; o něm bude ještě řeč v souvislosti s jeho improvizační úderkou Multumult, jejíž nahrávky vycházejí právě na Alienově značce Thirsty Leaves Music. Album začíná tepem a cinkotem v úvodu skladby „That Little Flame“. Do toho se noří nejhlubší hlasem klarinet a zařezávají elektronické poryvy. Ovšem meditativní, ambientní nálada nakonec zvítězí právě díky ústřednímu chorusu klarinetu. V „In HabitAnts“ se přidávají kytarista Kostas Tsoumanis a baskytarista Christos Pappas, aby vytvořili rytmický tok, který žene vpřed noisovou vlnu a drží pohromadě freejazzové divočiny klarinetu a flétny. Skladba „A Reason“ je naopak lehounká, zvonivá, s citlivými bicími a perkusemi dalšího z hostů, Itala Francesca Covarina (o něm bude ještě řeč). Klarinetové sólo ale nakonec doputuje tam, kde je mu nejlépe – k freejazzu. „Over and Over Again“ je více než šestiminutovou směsí ambientu, free improvizace, hlukového ataku a ztišení s témbry nasamplovaných žesťů. „Not an Ending“ ozvláštňuje elektroakusticky uchopený zvuk zvonu a klarinetová změť, jež ústí do ambientní plochy. Bubeník a perkusista Francesco Covarino protkává až místy zběsile hororový kus „Not With People Still Standing“, který nakonec pohltí teskný klarinet a mysteriózní chuť dávných dob. Finále je ve znamení bezmála jedenáctiminutové kompozice „…Behind Things“ s drsným vibrafonovým spodkem, flétnovým oparem a drobnými noisovými erupcemi; vychutnejte si také vynikající flétnové sólo, zlověstné elektronické špinění a meditativní závěr.
Magam: Reinventing (2020)
Tohle (pouze digitální) album bylo natočeno živě na koncertě v aténském Underflow Record Store & Art Gallery čtyři měsíce před studiovou nahrávkou „Another“. Proto obsahuje většinou materiál z předchozích dvou desek. Bylo to také poprvé, kdy bez předchozích zkoušek stanul na pódiu vedle Aliena Călin Torsan. Koncert se vydařil, což ostatně můžete posoudit sami. Samozřejmě jsou tady skladby méně propracované, ale zato bezprostřednější, živelnější, aniž by se utopily v sólech. Ty jsou totiž skvělá! Křehkost se tu střetává s hrubostí v jedinečné symbióze.
Hudba žíznivých listů, nebo Žízeň opouští hudbu?
Thirsty Leaves Music, label Moodyho Aliena, by se dal opravdu přeložit do češtiny dvojím způsobem se zcela opačnými významy. Když jsem se ho ptal, který je ten správný, opáčil, „že žádný, protože platí oba.“ Co jiného taky od surrealisty čekat, že? Ze širokého portfolia umělců z celého světa vyberu ty, jejichž nahrávky jsem si mohl poslechnout buď na LP nebo CD. Podotýkám, že na všech titulech se Moody Alien podílí buď jako producent, zvukový mistr (mixuje, mástruje), výtvarník či designer…
Multumult
Multumult je improvizační kapela z Bukurešti. Tvoří ji naši dobří známí Călin Torsan (klarinet, altsax, tenorová flétna, píšťala, hlas) a Andrei Kivu (el.violoncello), dále pak Victor Podeanu (el.kytara) a Juan Carlos Negretti (bicí).
V roce 2015 jim Alien vydal první album – „Zigzag“. Obsahuje trojlístek vzrušujících skladeb, jež nenechají posluchače vydechnout. „Zig“ (7:13) je výbušnou směsí free a power jazzu, „Dedal“ (4:56) je více etnojazzové, meditativní, až mysteriózní, než vyhřeznou drsný hlas a kytarové ataky. Rozměrný kus „Zag“ (19:43) začíná volně, se zahloubaným klarinetem, smyčcovými vrypy a nervními bicími, které ústí do freejazzových návalů. Poté se rytmus narovná do grandiózní přímočarosti, jež graduje erupcemi bicích, sóly kytary a saxu. S podporou noisové vlny, způsobené el.violoncellem, se tok změní v drtivý nářez. Kvarteto v závěru sice zvolní, ale žádná úleva pro posluchače nenastane!
Druhé album z prosince 2018 je plné nesmyslných barev. Zove se příznačně „Deeper Kind Of Yellow Blue“. Opět strhující kolekce, tentokrát sedmi tracků. A sestava kapely se proměnila, a zároveň ztenčila na trio. Zůstal samozřejmě zakladatel Călin Torsan; k němu pak přibyli baskytarista Vasile Gherghel a Marius Achim s NI Machine. „Jsme podivný lidský kmen bez domů. Naše zvířata mají nevhodné barvy a jejich mléko občas prýští z oblohy. Jako bílý déšť. Někdy se shromáždíme v zásuvkách kolem posvátného ohně a vydáváme zvuky; je to dar, který zanecháme na tomto světě. Šamanův sen je iluze iluzí. Jako deštivá bílá,“ můžeme číst na obalu. Vsadím se, že tato slova napsal Moody Alien…
A pak už se to hrne. „Dance of a Yellow Elephant“ zdobí výrazný basový riff, nad nímž se vznáší jazzový oblak, těhotný jakýmsi balkánským lamentem. Což vytváří napětí, kterému posluchač rád podlehne. V „Tribe of the Blue-Skinned“ krakuje výrazná melodie, elektronicky zmutovaná flétna a uvolněná, přímočará rytmika.V „Shaman´s Flight“ nechybí hypnotický rytmus, nabývající na intenzitě, i s primitivním zpěvem, narušovaný freejazzovým klarinetem. „Green Bird in Colorless Flight“ je svěží svižnůstkou s věvodícím sólovým chorusem flétny. Osmiminutová skladba „Smoke Rises to the Clouds“ je úchvatně propracovaná: vypjatá rytmika, elektrifikovaný klarinet naopak vzletně lyrický, v závěru zní překvapivě něco jako středověký taneční rej. Následující „Souls Of Ancestors“ evokuje lidské hlasy utopené v bahně (ach ano, hlasy předků!), vystřídá je naštěstí šamanský zpěv, poté repetitivní rytmický proud a zvuk etnické flétny. V sóle se Torsan přiblíží k oduševnělosti výrazu Erica Dolphyho, to je opravdu lahůdka! Na závěr opět tančí slon, pro změnu modrý – „Dance of a Blue Elephant“…
Christian Vasseur
Christian Vasseur je francouzský kytarista; studoval také hru na renesanční loutnu. Tvoří hudbu často v návaznosti na fotografické, taneční, divadelní a filmové umění. Skládá hudbu i jako kontrapunkt k psanému nebo interpretovanému textu, kombinuje akustický zvuk nástrojů a hlas s elektronikou. Na trilogii nahrávek „A La Limite du Present“ pracoval v čase čtyřměsíčního rezidenčního pobytu na severu Francie (únor-květen 2017). Zapojil do projektu spoustu lidí, mezi nimiž nechyběli i zdravotně postižení žáci speciálních škol a vězni. Měli za úkol napsat a poté i přečíst haiku. Ta Vasseur nahrával a použil. Nechával se pak inspirovat zvukem jejich hlasů. Na albech rozezvučel nejen nejrůznější kytary, živou elektroniku či field recordings, ale též klavír a indické harmonium. Dlužno dodat, že mu tam hostuje i znamenitý trumpetista Noël Debéve. Trilogie Na hranici současnosti má části „Cent millions d´annés“ (Sto miliónů let), „Barreaux dans le ciel“ (Barvy na obloze) a „Un amour infini“ (Nekonečná láska).
Francesco Covarino
Původem Ital, narodil se v roce 1979 v Perugii. Nyní žije ve španělské Granadě, kde učí italštinu. Album „Olive“, jež vyšlo v roce 2017, je jeho sólovým debutem. Skrývá kolekci 16 krátkých improvizací pro bicí a perkuse. Čistý samouk Covarino je natočil v jediný den, 23.září 2016 mezi 11.00 – 18.00 ve vyprázdněném velkém skladu v průmyslové zóně, spontánně, bez dotáček a jakýchkoli dodatečných úprav. V té době byla jeho žena v pokročilém těhotenství s první dcerou. Ta na prvním sonogramu vypadala jako oliva. Po celou dobu těhotenství ji tak i nazývali. Odtud titul alba. „Mým záměrem bylo hrát jemně, pomalu, volně, a hrát jen pár not, čím méně, tím lépe,“ vyjádřil se protagonista. „Snažil jsem se využít každého vrznutí, každého neočekávaného šumu, které by mohla bicí souprava vydat. A také jsem využíval ticha mezi všemi těmi zvuky a ruchu zvenčí. Hrál jsem různými paličkami a štětkami, také prsty, a jen s několika drobnými chrastítky.“
Martin Hoogeboom & Oberlin
Martin Hoogeboom je nizozemský zvukový umělec, který zhusta pracuje s nemateriálními, organickými a domácími zvuky; zde navíc užívá akustickou kytaru, loop station a další elektronické čáry. Na dechberoucím albu „Light/Well“ (2018) se k němu připojil elektronický mág Oberlin z Berlína, který přidal také vlastní field recordings.
Hoogeboom k desce poznamenal: „Ticho. Líbí se mi ticho. Ticho tvořené světlem. Sluneční světlo, které se zpomaleně pohybuje tichou místností. Ostrovy světla mezi stromy, světlo na trávě.“ Jeho tři tracky se jmenují „Licht“ a jsou očíslovány. „Licht I.“ zní tajemně, niterně; tvoří ho směs ambientu a drone music. „Dvojka“ je proměnlivá, ovšem tajemno zůstává. „Licht III.“ už je hutnější, naléhavější; autor zde použil dokonce renesanční polyfonii. Poté Nizozemce střídá Němec Oberlin, jenž přistupuje k tématu s vyhrocenějším zvukem. „Lichtschacht I.“ na ploše osmnácti minut rozvíjí drone music do nečekaných koutů, kde na sebe nabaluje až prvky industriálu, struhadlový zvuk. Ve „dvojce“ pak pracuje s výrazným melodickým motivem, který drtí i povznáší. V „Lichtschacht III.“ spojili svůj um oba protagonisté, aby rozehráli téměř neuchopitelný ambient s nádechem gotických mystérií. A pak to všechno ještě uchopil a umocnil v remixu nazvaném „Light vs Well“ (12:20) osobně Moody Alien.
Raic
Raic je zkratka Richmond Avant Impro Collective, tedy názvu kapely z amerického Richmondu, jež v zámoří od září 2015, kdy ji založili Samuel Goff a Abdul Hakim-Bilal, natočila již osm alb. Na Alienově Thirsty Leaves Music realizovala v rozšířené, osmičlenné sestavě v prosinci 2019 album deváté, první ze zamýšlené série nahrávek inspirovaných obskurními němými filmy – „Häxan (Cinema Paradiso Vol.1)“. Jak vidno, první volba padla na švédsko-dánský dokumentární horor „Häxan“ z roku 1922 režiséra Benjamina Christensena s podtitulem Čarodejnictví v průběhu věků. Kromě lídrů Samuela Goffa (bicí, perkuse, vokály, klávesy, elektronika) a kytaristy Abdula Hakima-Bilala se na nahrávce podílejí Erik Schroeder (alt sax, perkuse, klávesy, sampler, theremin, elektronika, flétna, dřevěné dechové nástroje), Zoe Olivia Kinney (violoncello, vokály), Laura Marina (zpěv, elektronika, klávesy), Jimmy Ghaphery (sopranino sax, flétna, alt sax), John Priestley (bass) a Cary Ralston (vibrafon, perkuse).
LP obsahuje tři rozměrnější skladby, jež byly zaznamenány rovnou do vinylu, a vznikly spontánní kolektivní improvizací při sledování filmu ve studiu. Úvodní „Confession“ bobtná rozvolněným proudem, v němž to škrká, vrže, běsní, hučí, drhne, tluče atd. Brutální zvuky se překrývají, občas vyhřezne theremin, vznítí smyčce, vybuchnou perkuse a bicí, freejazzové saxofony, zdivočelý hlas; prostě vražedný koktejl free a noise. Opravdu nářez! Skladba „Witch Trails“ je patřičně zlověstná, sycená ambientem s akustickými barvami violoncella a útrpnými hlasy. Přijde pak něha, pohlazení v podobě ženského hlasu a flétny. Jenže nemilosrdné kytarové akordy hrozí. A poté už se to vyvalí v plné hrůznosti. Lidský řev, běsnění kytarového noise. V závěru zavládne ambientní plocha protkaná prosebným, zoufalým hlasem zmučené ženy. „Deeds Of the Devil“ (15:38) je zprvu překvapivě naplněn jemným zvukem lahodných barev, sytým ambientem se saxofonovovým partem. Postupně se ale vše začne špinit, úpěnlivý ženský hlas naznačuje očekávání zlého. A to nezadržitelně přijde. Kontrabas drásaný smyčcem, rány, výkřiky, hlas ďábla; skvěle je vykreslen děs. A pak už pouze zmar…
