Peter Katina o hudbě jinak. A objevně...
PETER KATINA: HUDBA INAK

Peter Katina o hudbě jinak. A objevně…

V závěru minulého roku vyšla díky labelu Hevhetia navýsost pozoruhodná kniha, která se příznačně zove „HUDBA INAK“. Autorem je výtečný slovenský akordeonista a hudební publicista PETER KATINA. Za realizací stojí vedle vydavatele a iniciátora Jána Sudziny také Šušľavá mušľa o.z., jejíž činnost je soustředěna na přípravu a realizaci uměleckých a vzdělávacích programů pro Centrum umění Viola v Přešově. Již na pohled je to publikace skvostná, hlavně díky grafické úpravě a ilustracím výtvarníka Petera Beňa…

Peter Katina není čtenářům Jazzportu neznám. V letech 2014-16 uváděl v Kasárňach/Kulturparku v Košicích pravidelný cyklus popularizačních přednášek o hudbě pod názvem „MusicZoom: Netradičné rozprávanie o hudbě“. Texty přednášek v následujících dvou letech vycházely na pokračování v časopise Hudobný život. V přešovské Viole pak další dva roky probíhaly tyto přednášky pod názvem „O hudbe inak“. A právě rozšířené časopisecké texty (samozřejmě ve slovenštině, která by ale neměla dělat našinci problémy, tedy kromě polistopadové generace) nyní vyšly jako kniha. Ta obsahuje 18 vybraných témat v kapitolách, jež na sebe nijak nenavazují, takže čtenář si může zvolit kteroukoli kapitolu a dostane se mu ucelené informace. Katina se zaobírá vztahem mezi hudbou a různými přírodními fenomény, spotřebními komoditami, trávením volného času; všímá si též rodinných a sociálních vazeb autorů hudby a společenských problémů; analyzuje okrajové a menšinové oblasti hudby či historické kontexty vzniku a šíření hudebních děl. A činí tak nesmírně čtivým, protože srozumitelným způsobem, byť odborným; samozřejmě, že jistá znalost hudby je pro čtenáře výhodou. Ale i dosavadní „pouhý“ konzument hudby, který se do knihy začte, zatouží po jejím hlubším a komplexnějším poznávání. Neboť pak se posluchačský prožitek násobí. Publikace mu v tomto vychází vstříc maximálně, neboť na konci každé kapitoly najde seznam doporučených nahrávek k poslechu.

A tak se čtenář v kapitole „Zakázaná hudba“ dozví, že nejvíce zákazů přišlo ve 20.století, že „na území SSSR, nacistického Německa a komunistické Číny prakticky neexistoval autor, který by netrpěl aspoň částečnou perzekucí svých děl.“ Katina uvádí, že Hitler vlastnil rozsáhlou sbírku zakázané hudby židovských autorů; měl je uzavřeny v zapečetěných boxech. Desky byly ale notně poškrábané, tedy evidentně často přehrávané. Alespoň to tvrdí sovětský kapitán Lev Bezymenskij, který je z Hitlerova bunkru ukradl…

V „Recyklované hudbě“ figurují mimo jiné Uri Caine se svou adaptací Mozarta (2006) či Brad Mehldau s Radiohead („Largo“, 2002).

Nadmíru zajímavě je pojata kapitola „Hudební předpověď počasí“. Slunečno reprezentuje Dave Brubeck a „On the Sunny Side of the Street“, oblačno Franz Liszt s „Nuages gris“, deštivo Frederyk Chopin („Preludium op.28, č.15 Raindrop“) a Terje Gewelt – „As Raindrops Fall“, větrno pak Caroline Henderson s „Wild Is the Wind“, mlhavo Leoš Janáček („V mlhách“) a proměnlivo Sinne Eeg se „Sudden Change of Weather“.

V „Hudbě v čase Vánoc“ nesměli chybět Bugge Wesseltoft s albem „It´s Snowing On My Piano“ (1997) a Diana Krall, jejíž deska „Christmas Songs“, natočená v roce 2005 s Clayton-Hamilton Jazz Orchestra, byla její vůbec první s bigbandem. Výjimečnými počiny z tohoto ranku jsou kolekce „Dreamers Christmas“ Johna Zorna (2011) a Paolo Fresu – „Jazzy Christmas“ (2012).

„Nedokončená hudba“ je pochopitelně ve znamení J.S.Bacha („Umění fugy“), Franze Schuberta („Symfonie č.8 h moll“), W.A.Mozarta („Rekviem“), Petra Iljiče Čajkovského („Koncert pro klavír a orchestr č.3“) a Giacoma Pucciniho (opera „Turandot“), ale rovnocenný podíl nesou také Charles Mingus („Epitaph“ z roku 1962, který byl zkompletován až v roce 2008), Miles Davis s „Quiet Nights“ (s Gilem Evansem, 1964) a E.S.T. s albem „301“, jež vznikalo společně s „Leucocyte“ v lednu 2007, jenže zůstalo nezmixováno, nijak nezpracováno, protože v červnu 2008 Esbjörn Svensson tragicky zahynul…

„Padajícími hvězdami“ jsou skladatelé a muzikanti, kteří navzdory předčasné smrti (a to opravdu velmi předčasné!) zanechali nesmazatelnou stopu ve vývoji hudby. V jazzu mezi ně patřili především kytarista Charlie Christian (zemřel v roce 1942 ve věku 25 let), trumpetista Clifford Brown (1956, 25 let) a saxofonista Charlie Parker (1955, 34 let).

V „Hudbě sourozenců“ figurují jazzoví bratři Montgomeryové (basista Monk, kytarista Wes, klavírista a vibrafonista Buddy), samozřejmě bří. Breckerové, čili saxofonista Michael a trumpetista Randy. Pro mne je velkým objevem Alan Shorter, starší bratr slavného saxofonisty Wayna; free-jazzový trumpetista a křídlovkář, jenž hrál s Charliem Hadenem, Archiem Sheppem či Marionem Brownem. Zemřel v roce 1988 ve věku 55 let…

Za „Femme fatale“ je zde považována Carla Bley! A ono to v podstatě sedí, byť o sobě tvrdí, že je „odjakživa velmi plachá, sebekritická a dlouho trpěla nízkým sebevědomím“. Ovšem byla třikrát vdána, a to nikoli za lecjaké muže – postupně vystřídala free-jazzového pianistu Paula Bleye, avantgardního trumpetistu Michaela Mantlera, až spočinula v náručí živoucí legendy, basáka Stevea Swallowa…

Objevná je bezesporu kapitola, věnovaná „neobvyklým hudebním autorům“; myšlena tím tvorba „nehudebních“ tvůrců. A tak jsou tu zmíněni Jean-Jacques Rousseau, Lev Nikolajevič Tolstoj, Friedrich Nietzsche, který tvrdil, že „i nejhorší hudba spolu s nejlepší poezií může stále tvořit dionýzovský základ světa“ a „život bez hudby je omyl“. Spisovatel E.T.A.Hoffman komponoval rozsáhlé skladby, včetně mší, Boris Pasternak byl výborným klavíristou, taktéž současný herec Anthony Hopkins, jenž si pro své filmy psal i hudbu…

Ať se začtete do kterékoli kapitoly, kniha Petera Katiny „Hudba inak“ vás prostě pohltí!

A takhle to hrálo Alanu Shorterovi, o kterém se v knize píše:

Alan Shorter - Orgasm