Tak tu máme další klavírní jazzové trio, jež zní neotřele! A opět z Evropy – MARIE KRUTTLI TRIO. V dubnu se objevilo již třetí album tohoto tělesa. Zove se „The Kind Of Happy One“ a vyšlo na německém labelu QFTF; celosvětově jej distribuuje The Orchard Music.
Marie Kruttli se v roce 1991 narodila ve Švýcarsku, na klavír hraje od šesti let. Od klasické hudby se postupně dostala k jazzu. Studovala na katedře jazzové hudby univerzity v Lausanne, kterou dokončila v roce 2012 jako bakalářka. Magisterské studium pak absolvovala u Hanse Feigenwintera v Lucernu. Již v roce 2010 založila vlastní trio, které vydalo debutové album v roce 2015 („Kartapousse“). Téhož roku strávila tři měsíce v New Yorku. S tamními mladými muzikanty natočila v kvintetu desku „What Do I Miss“, jež vyšlo v říjnu 2016. Tam s ní hrál bubeník Jonathan Barber, lídr oceňované kapely Vision Ahead, v roce 2018 dokonce vyhlášený jako nejlepší newyorský bubeník! Ten po druhém albu tria „Running After Sun“ (2016) nahradil Martina Perreta. Vedle autorky všech skladeb Kruttli a bubeníka Barbera tvoří trio ještě kontrabasista Lukas Traxel, jinak člen Lucerne Jazz Orchestra a Maurus Twerenbold Non Harmonic Quartet. S Kruttli hraje ještě v jejím kvartetu Clair-Obscur, které vydalo loni v září pozoruhodné album „Thé Camomille“. V současnosti pianistka žije v Berlíně…
Všech osm autorských kompozic překypuje silnými nápady, jasnozřivými, lehkými i zatěžkanými úhozy, rytmickou suverenitou, barevnými harmoniemi, kypícími tóny, proměnlivostí ve struktuře, dynamice i celkovém výrazu. Členitost hudební materie, emocionální šíře, ponor i výbušnost, lineární i průniková vrstevnatost tří instrumentálních hlasů, nepředvídatelnost v improvizaci i v kompoziční stavbě, to vše je poučeno nejen Jarrettem, Svenssonem či Cecilem Taylorem, ale též Debussym, Ravelem a Stravinským. Poslech je učiněným dobrodružstvím! A slastí…
Album otevírá „Back To Blue“ s útržky melodií, střídavým rozvolněním, naléhavostí i bachovskou oduševnělostí, v závěru s minimalistickou svižností. V „Buried Giant“ se trio pohybuje mezi ztišenou lyrikou s rozmazanou rytmikou a dramatickou naléhavostí, kdy vše se na sebe minimalisticky kupí až na hranici osudného zřícení. Následující „Lichthaus“ začíná cirkulací klavírních tónů s kontrastní rytmikou, z níž vzejde svěží kontrabasové sólo. Poté zhoustne rytmika, a naopak piano se rozvolní; tady přijde k sólovému slovu bubeník. V „L´Intrépide“ se trio neohroženě vrhá zprvu do nezachytitelného toku, aby posléze přešlo v hardbopový běh s proměnlivým rytmem a dechem.
Ve více než osmiminutové baladě „Sad Song“ se toho děje tolik, že by to leckterému triu stačilo na celé album; smutek v melodii, údernost, ponor do nitra, vzlet, něha, procítěnost, ušlechtilost, mistrné rozvíjení nálad, strhující práce s dynamikou. Jenže posluchače čeká ještě další vzepětí a gradace! Titulní skladba „The Kind Of Happy One“ je zprvu dynamicky, rytmicky a výrazově roztrhaná, s minimalistickými konstrukcemi i Stravinského bouřlivostí; poté trio nabere hardbopové obrátky až téměř k free-jazzové zběsilosti v srdci. V „I Hate To Be Taken As a Stupid Person“ (nejdelším tracku alba – 8:53) se aktéři nerozpakují hru ztišit až k nesnesitelné lehkosti bytí, až k jakési neukotvenosti, s niternými vyhrávkami kontrabasu, téměř nezachytitelnými, s rozteklou rytmickou linkou; taková hra vyžaduje vpravdě kongeniální souhru. Zvláště, když se začne pozvolna rýsovat motiv v útržkovitých citacích a následných dekonstrukcích, variováních i rozvíjeních. Mistrovská práce! Po krátké odmlce, jež prostor naplní výbušným napětím, se trio v závěru ještě více ztiší syrovou a surovou lyrikou a´la Morton Feldman. Protipólem je pak finálový track v podobě gradující čtyřminutové, minimalisticky vystavěné svižnůstky „Poppy Seed“.
Škoda jen nevýrazného coveru. Ale o to více obsahu čeká uvnitř…