Pocta Waynu Shorterovi s novým příslušenstvím
Dave Askren & Jeff Benedict: Paraphernalia / Music of Wayne Shorter
zvuk90%
obal, booklet100%
hudba80%
90%Průměrné skóre

Na třetím společném albu se kytarista DAVE ASKREN a saxofonista JEFF BENEDICT pokusili po svém uchopit skladby, jež především v šedesátých letech napsal Wayne Shorter, včetně těch pro Milese Davise. Nahrávka, jež vyšla 1.května na značce Capri Records, dostala titul podle jedné z nich – „Paraphernalia / Music of Wayne Shorter“…

Oba instrumentalisté, kteří spolu hrají již pětadvacet let, interpretují tyto moderní (již v podstatě) standardy po svém, nezakřiknutě, a tím vzdávají vpravdě legendárnímu saxofonistovi vskutku ten nejupřímnější hold. Mají na to zkušeností dost, neboť vedle společného hraní se objevují na pódiích a nahrávkách s předními jazzovými hráči. Dave Askren spolupracoval kupříkladu s Bobem Mosesem, Antoniem Hartem a Bobbym Shewem, služeb Jeffa Benedicta, který je jinak členem Orion Saxophone Quartet, využívali Toshiko Akiyoshi, Randy Brecker a Billy Taylor. Jejich kvarteto pak doplňují vyhledávání rytmičtí hráči z Los Angeles – kontrabasista Johnathan Pintoff a nesmírně zkušený a všestranný perkusista Chris Garcia. Nebyla tedy použita bicí souprava, ale arzenál perkusí z Indie, Mexica a Střední Ameriky plus sestava činelů. To dodává nahrávce osobitou příchuť a kupodivu i jisté odlehčení a vzdušnost.

Dave Askren & Jeff Benedict: Paraphernalia / Music of Wayne Shorter

Dave Askren & Jeff Benedict: Paraphernalia / Music of Wayne Shorter

Silnou kolekci deseti Shorterových fláků otevírá „E.S.P.“ ze stejnojmenného alba Milese Davise z roku 1965. Benedictova altka je nejen zde neobyčejně ostrá, ještě ostřejší, než měl (a má) Davisův pozdější spoluhráč Bill Evans. Já si na ni musel chvíli zvykat, ale nakonec jsem musel uznat, že v ničem nekopírovala Shorterův tenor, ba naopak – nastolila zcela novou estetiku. Přičteme-li kytaru, již tehdy Davis nevyužíval, a na niž Askren hraje eklektickým stylem, patřičně zahuštěně a s proměnlivou dynamikou, rytmizací a frázováním, poučen nejmarkantněji Grantem Greenem, dostaneme zcela nový jazzový zvuk. Navíc perkusista hraje zemitě, takže plně nahradí bicí. V „Yes and/or No“ (Shorterovo album „Juju“, 1964) kralují latinou okořeněné rytmy, v nichž ovšem kontrabas tvoří neochvějný tmel, byť náramně lehkostrunný. Oběma sólistům se pak hrálo zlehka, ač zhusta. V baladě „Iris“ (z „E.S.P.“) přichází ke slovu sopránka, místy dokonce zdvojená, kytara vrší tóny a s vášní spojuje úhozy, sólem se blýskne i kontrabas. Následující svižnůstka „Mahjony“ (z „Juju“) je zostřená altkou a protkána kytarou. Nechybí skladba z úchvatného Davisova opusu „Nefertiti“ (1967) – „Fall“; ani tady nepostrádá hustou rytmiku a výrazný motiv i melodické sólové chorusy, ale v režii kytary a sopránky. Vrcholem celého alba je pak track č.6 – titulní „Paraphernalia“ (z Davisovy desky „Miles in the Sky“, 1968); tady si vychutnejte šlapající groovy, ostře řezané frázování, nabobtnalý tenorsax i naléhavě nabluesovělé kytarové sólo. Střídá ji rozněžněná balada „Miyako“ (Shorterova „Schizophrenia“, 1967), což je jméno autorovy dcery; zahraná je pouze v duu s tenorem a akustickou kytarou. Saxofonové sólo je až rozbujele rozkvetlé, je to Benedictův vůbec nejlepší chorus.

Šedesátkovou dramaturgii narušuje „Harlequin“ (Weather Report – „Heavy Weather“, 1977), ovšem zahraný harbopovým stylem, takže ucelenost alba nenarušuje. V „Tom Thumb“ (z desky „Schizophrenia“) je R&B inspirace přetavena ve funky, s altkou ostrou jako žiletka, se souzvučnou i kontrapunktickou jízdou obou sólových nástrojů. Album zakončuje „Infant Eyes“ ze Shorterovy desky „Speak No Evil“ (1966), balada sycená především flamencem ochucenou akustickou kytarou a náruživou sopránkou…

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..