Verneri Pohjola by naučil i mrtvé snít...
VERNERI POHJOLA: The Dead Don´t Dream
zvuk100%
obal, booklet100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Po pěti letech se finský trumpetista VERNERI POHJOLA vrátil ke klasickému jazzovému kvartetu, aby natočil neobyčejné album „The Dead Don´t Dream“. Vyšlo na 1.máje opět na britském labelu Edition Records…

Novinka je již čtvrtým počinem na tomto labelu, celkově pak šestým. Po albu „Bullhorn“, jež jsem tu recenzoval, vydal ještě desku „Pekka“ se skladbami svého otce, tudíž více do jazz-rocku až progresivního rocku (2017), a improvizační nahrávku s bubeníkem, perkusistou a elektronikem Mikkou Kallio „Animal Image“ (2018). A právě Mikka Kallio, instrumentalista rozkročený mezi jazzem a soudobou vážnou hudbou, na čerstvém albu nahradil Teppo Mäkynena. Také Aki Rissanen tu již nehraje, neboť se věnuje vlastním autorským projektům; místo něj se za piano (a elektroniku) posadil Tuomo Prättälä. Ten se s oběma bratry Pohjolovými (ten druhý, trombonista Ilmari, je např. členem kapely Oddarrang) zná již od střední školy; nyní působí např. v pop-jazzové formaci Emma Salokoski Ensemble. Za kontrabasem zůstal věrný Anti Lötjönen. Hutnému a vrstevnatému zvuku Pohjolova kvarteta napomáhá v několika skladbách dvojice hostujících hudebníků, kteří si rozhodně zaslouží zminit. Kytarista Miikka Paatelainen (zde hraje na pedal-steel) se pohybuje na poli jazz-rocku, folk-rocku, blues, rock´n´rollu a od roku 2007 je členem Scandinavian Music Group (SMG), severské obdoby našeho Čechomoru. Saxofonista Pauli Lyytinen šéfuje vlastnímu kvartetu Magnetia Orkesteri, ve kterém hraje nejen Verneri Pohjola, ale také Mikka Kallio! Takže jejich účast nijak nepřekvapuje. Á propos: letos v březnu jim na finském labelu Eclipse Music vyšlo výtečné album „Hypnosis“.

Kolekce sedmi nových skladeb by se posluchači mohla zdát poněkud temnější, ale je vzácně vyvážená ve všech aspektech. A je svobodná.

Pohjola k tomu říká: „Naše hudba není nutně o (nebo odvozená od) úzkosti nebo beznaději, i když v současné moderní společnosti existuje spousta obojího. Pro mne je to spíše o vydechnutí, vypouštění nahromaděného stresu, o přijímání toho, kým doopravdy jsem. Stávám se tak vyrovnanějším člověkem.A věřím, že posluchač také. Potom teprve můžeme snít o existenci dalšího hudebního dobrodružství – jde o všeobjímající život ve všech jeho složitých emocích. Koneckonců mrtví nesní.“

Dalo by se říci, že výrazové prostředky, jež Pohjola na svých předchozích albech postupně uplatnil, se na novém albu přetavily do kompaktního výraziva. Chorusy jeho trubky jsou nesmírně emotivní, výrazově bohaté, přitom ale srozumitelné již na první poslech. Trumpetistova schopnost rozvíjet poměrně jednoduchá (samozřejmě v uvozovkách) melodická témata je prakticky nevyčerpatelná, neoposlouchatelná, narativně až bujará. Pak je tu bohatá vrstva podmaleb, umocněná zlehka, ale nadmíru efektivně elektronikou zvláště ambientního charakteru. Samozřejmě také vyhrávky piana jsou pestré, a hlavně: nepředvídatelné. To se týká též partů hostujících muzikantů. Toto vše utvrzuje hutná, zároveň elastická, plástevnatá rytmika, nespoléhající se pouze na čitelné riffy a figury.

Již úvodní „Monograph“ s elektronickým rýpáním a rozechvělou trubkou v úvodu vás vtáhne do slastného poslechu, kdy se těšíte na to, co bude dál, s čím muzikanti přijdou, ale zároveň je vám líto, když to přijde, protože to předešlé byste si mohli vychutnávat dlouho, předlouho. „Wilder Brother“ je sycen doslova rytmickým magmatem, z něhož tryskají klavírní perly; vše je v pohybu, střídají se erupce trubky, sopránsaxu a bicích, sóla jsou rozdrásaná, rytmika nervní. Skladba „Voices Heard“ je postavena na dramatických, minimalisticky pojatých úderech piana a niterném, ponorném zvuku trubky. Při postupné gradaci vyvřou také bicí, avšak neočekávaně dochází k niternému ztišení s křehkým pianem a kontrabasovými vyhrávkami. Při opětovném nabývání intenzity se ozve cosi jako zpěv nebes. V „The Conversationalist“ hraje sólový part trubka; Pohjola pojímá svoji improvizaci jako drama, které zbývající hráči akceptují a umocňují, především pak pianista. V titulním tracku „The Dead Don´t Dream“ hraje hlavní roli kontrast mezi dravým tepem rytmiky a jímavými sóly trubky a perlivého piana. Výletem na dohled soudobé vážné hudbě je „Argirro“ s preparovaným klavírem, který odsekává zářezy do bublavého kontrabasu; přidá se pak teskná trubka, jež nakonec osamí a pluje po ambientním dronu vstříc hrátkám bicích. Album uzavírá sedmé dobrodružství jménem „Suspended“ s oběma hostujícími hudebníky. Ti ale pouze udržují klokotavou tekutost materie, snad zadržovanou vášeň, jež ústí do ambientního oparu…

Jen si kladu otázku, zda je vůbec možné v takto pojatém komorním jazzu zajít ještě dál.

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..