Rozbujelý jazz zpoza helvétského kříže
CLEMENS KURATLE MURMULLO: Lies
zvuk100%
obal100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Po eponymním debutu z roku 2016 přišel švýcarský soubor CLEMENS KURATLE MURMULLO s novinkou „Lies“. Autorské album bubeníka a lídra Clemense Kuratleho vyšlo 3.dubna na jeho vlastní značce Antidrò Records. A je to učiněná lahůdka!

Clemens Kuratle se na evropské jazzové scéně etabloval již ve dvaceti. Studoval také perkusivní hru v Burundi, Maroku a indonéský gamelan. Kromě toho, že je vyhledávaným sidemanem a členem třeba kvarteta harfistky Julie Campiche, vede od loňského roku mezinárodní kvinteto Ydivide (působí v něm m.j. britský klávesák Elliot Galvin). Vlastní soubor Murmullo založil v roce 2014. Hrají v něm tenorsaxofonista Jonathan Maag (Django Bates, Tom Harrell, Peter Herbolzheimer…), trombonista Florian Weiss (La Môme, Lucerne Jazz Orchestra), basák Rafael Jerjen (Andy Sheppard, Matt Baker, Tobias Cole) a kytarista Franz Hellmüller, jinak člen vynikajícího kvarteta Bloom-Effect.

CLEMENS KURATLE MURMULLO: Lies

CLEMENS KURATLE MURMULLO: Lies

Hudba kvinteta byla zaznamenána analogově, což přispělo k plastičnosti zvuku, syceného v nové souvislosti hlubokou rytmickou orbou a rockovým odérem a´la sedmdesátá léta. Mottem celé desky, nejen titulní kompozice, je výrok Pabla Picassa Umění je lež. Autor hudby Kuratle to vztáhnul k politice, neboť tam se lže nejvíc. Skladba „Lies“ (nejdelší z alba – 8:15) začíná zvolna údery bicích, s dronovým spodkem a kytarovými vyhrávkami; zazní také deklamující a varovné hlasy. Pak se přidají dechy s vůdčím hlasem trombonu, jenž si vystřihne i hutné, gradující sólo. Nechybí ani jazz-rockově vyostřená kytara. Rozjímavá kompozice „Contemplation“ je inspirována myšlenkami Hannah Arendtové nad tématem, proč dnes vítězí populisté stejně, jako tomu bylo ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Nádherné témbry dechů se vznášejí nad ponorným rytmickým tokem, ale se sólem tenorsaxu vše pozvolna hutní; ten chorus je vskutku výtečný! Antré šestiminutovky „Deconstruct“ obstarává smršť riffů, pak se ale rytmus začne zvolna valit a vyvěrají houstnoucí sóla trombonu, kytary a opět pozounu, který se až zalyká sytostí. Dechy se kontrapunkticky rozvolňují, také frázují unisono, aby rozsekaly sólovou erupci bicích; v závěru na vás dýchne free-jazzový odér. Kytarová miniatura „Prelude“, inspirována stejnojmennou básní Allena Ginsberga, tvoří předehru k následující skladbě „Aunt Rose“. Jde o Kuratleovu tetu Rose-Mary, milovnici poezie, jež ale trpí progresivní demencí. Z hustého rytmického přediva vystupuje baladický trombon, dokud se nezačne čertit saxofon, a zavládnou tudíž emoce. Kapela posléze rockově přitvrdí, tenor se vzteky vyšplhá až do výšek, trombon přizvukuje. Je to fakt parádní jízda! Album zakončuje neobvykle zatěžkaná „Lull-a-bye“; zpočátku rytmika šumlá, než se rozdovádí smyčec na basových strunách v melodicky plnokrevném sóle, přičemž dechy jen občas přizvučí. Po půli se ale vzepnou společně s kytarovou podporou, takže zní kontrapunkticky vedené dvojsólo. V poslední minutě se rozezvučí naléhavý zpěv…

V zemi helvétského kříže se rozbujel pořádný jazz!

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..