Pianista, varhaník, skladatel a aranžér MATTHIAS BUBLATH patří k nejvýraznějším osobnostem střední jazzové generace v Německu; mimochodem 14.března oslavil 42.narozeniny. Měsíc předtím vydal na renomované značce Enja nové autorské album, tentokrát rovnou s orchestrem; zove se „Eight Cylinder Big Band“…
Matthias Bublath se díky vítězství v Montreaux Solo Piano Competition (1999) dostal na jazzová studia na Berklee College of Music v Bostonu, kde o dva roky získal prestižní Charles Mingus Award za nejlepší skladbu. Byl žákem m.j. Kennyho Barrona, Gonzala Rubalcaby, George Cablese a Billyho Taylora, v kompozici pak Davea Liebmana či Curtise Fullera. Poté se odebral do New Yorku, kde hrál např. s Lionelem Louekem, Mikem Clarkem, Timem Lefebvrem, Charliem Hunterem, Frankem Lacym atd. Poté se vrátil do rodného Mnichova. Letošní novinka je jeho jedenácté album coby lídra!
Eight Cylinder Big Band je sedmnáctičlenný mnichovský orchestr, který se díky Bublathovi pohybuje na šírém poli směsi velkokapelového hard-bopu, blues, gospelu, soulu, funky, afro-karibských rytmů a vůbec výrazných groovů a příchutí. Rytmickým srdcem tělesa jsou basák Patrick Scales, bubeník Christian Lettner (před dvěma lety hráli s Bublathem v jeho komorním bandu) a kytarista Ferdinand Kirner (jinak člen slovutného ansámblu Klaus Doldinger´s Passport); samozřejmě též Bublath jako virtuózní hráč především na Hammondovy varhany. Prezentuje se zde ovšem nejen jako sólista, ale i jako nápaditý skladatel a (poněkud rozporuplný) aranžér. Ale o tom až později… Nesmím ovšem zapomenout zmínit dalšího výrazného sólistu na albu – je jím speciální host, japonský trumpetista Takuya Kuroda, jenž v posledních letech natáčí dokonce pro takové labely, jako jsou Blue Note a Concord.
Bezmála osmašedesátiminutové album tvoří tucet skladeb, jež každopádně zdobí melodické nápady a sólové chorusy; bohužel s kvalitou aranží to není až tak jednoznačné. Vcelku působí nahrávka svěže a hutně, to ano, ale maně jsem si při poslechu vybavil slova Jakuba Zahradníka, který citoval slova svého otce, kapelníka Václava Zahradníka, že vynikající instrumentalista, notabene skladatel, ještě nemusí znamenat, že je také dobrý aranžér. Ohledně Bublatha to naštěstí platí jen zčásti. Třeba v „Nice Green Bo“ (až na dravost rytmiky a sólové altky Ulricha Wangenheima) a v závěrečném tracku „Bolero“ prosakuje až příliš taneční líbivosti a cirkusácké pachtivosti. Úvodní „Big band Intro Joint“ (se sólem bicích), následující „Matight Intro“ (byť s chorusem Kurody), také latina „Return To the Source“ (se sóly tenorsaxofonisty Moritze Stahla a trumpetisty Andrease Unterreinera) jsou až příliš tradiční ve smyslu neoriginality. A přitom by stačilo málo, jako v případě „Outro Blow“, kdy již tolikrát provařenou směs pop-jazzu a rock´n´rollu v závěru ozvláštnil svatební zvuk varhan, rozhodně neočekávaný…
Nicméně polovina skladeb splňuje očekávání náročnějšího posluchače velkokapelového jazzu. „Eight Cylinder“ sytí fusion sound s funky odérem, práce s dynamikou, gradace a sóla tenora (Axel Kühn), Kurodovy trubky a hammondek. „Gospel Song“ je vícevrstevnatý kus, s nadýchaně melodickou varhanní melodií a plnokrevným výrazem vůkol, se sólovým, nabluesovělým chorusem trubky. V „Home Cookin´“, mimochodem nejdelší kompozici alba (8:41), kralují tučné groovy a pop-jazzová oblaka, jež se nadouvají čím dál více díky barytonsaxu Gregora Bürgera, syntezátoru, elektronickým vrypům a dvojsólu varhan a syntezátoru. Skladba „Dump the Goose“ je prosycena šťavnatými groovy a mistrně gradovaným proudem sólových erupcí altsaxofonu (Florian Riedl), kytary a varhan. „Sad Belt“ je typem jiskrné balady s proměnlivou dynamikou, v níž melodii nese trombón Jürgena Neuderta a sólují bluesově zabarvené hammondky. V rhythm-and-bluesové svižnůstce „Mr.Scales“ řádí skrz zahuštěné orchestrální souzvuky sólující piano, kytara, baskytara a varhany. Strhující jízda! Jak se sluší na devítiválec…
