V březnu poprvé vyšlo živé album, jež před bezmála 45 lety natočil v pařížské metropoli free-jazzový génius PHAROAH SANDERS – „Live In Paris (1975)“. Tento vydavatelský počin považuji za vskutku bohulibý…
Může za to pařížský label Transversales Disques, který se soustřeďuje na digitální a vinylová vydání raritních nahrávek, a to nejen jazzových, vztahujících se nějak k Dámě nad Seinou. Legendární tenorsaxofonista (a taktéž ten nejsyrovější zpěvák, jakého znám) vystoupil se svým kvartetem dne 17.listopadu 1975 v Grand Auditoriu ve Studiu 104 – Maison de la Radio Paris.
Pharoaha Sanderse asi netřeba představovat; nicméně připomenu, že před touto nahrávkou hrál s Johnem Coltranem (1965-66), posléze s Alice Coltrane, Sun Ra, Ornettem Colemanem, Donem Cherrym, Garym Bartzem, Albertem Aylerem a dalšími velikány new jazzu. Natočil celou řadu alb pod svým jménem, počínaje debutem v roce 1964, na němž ve svých čtyřiadvaceti stál v čele vlastního kvinteta.
V sestavě jeho pařížského kvarteta byli pianista a varhaník Danny Mixon (do té doby stihl hrát u Betty Carter, Kennyho Dorhama, Charlese Minguse, Yousefa Lateefa či Franka Fostera), kontrabasista Calvin Hill (ex- McCoy Tyner) a bubeník Greg Bandy (jeho mentorem byl Art Blakey, začal už ve dvaceti u Charlese Minguse).
Album otevírá autorská kompozice „Love Is Here“, již Sanders natočí až na desku, která vyjde o tři roky později („Love Will Find Away“), a to ve zpívané verzi s Phyllis Hyman. Na pařížském koncertě zní jako rozměrná instrumentálka, rozdělená do dvou tracků. „Part 1“ (6:11) s výraznou rytmickou linkou vynáší do oblak sytě melodický tenorsax, který ale v poslední třetině dští free-jazzové plameny, „Part 2“ (7:35) je zpočátku sycen jednoduchým melodickým motivem, perlením piana a africkou příchutí perkusí, ale pak na posluchače začnou narážet v návalech emoce, jež vygradují hysterickým Sandersovým vokálem společně s hrou na saxofonovou hubičku. Avšak skladba končí stejně, jako začala, čili lyricky. Skladba „Farrell Tune“, pokud je mi známo, nikdy předtím ani potom Sanders nezaznamenal; sem kvarteto zkoncentrovalo výsostnou lyriku. Ovšem pak se kvarteto vzepne k úžasnému výkonu v Sandersově majstrštyku „The Creator Has a Masterplan“. Tato rozměrná kompozice zazněla již na albu „Karma“ z roku 1969, kde je rozdělena do dvou částí (stopáže 19:20 a 13:36) a nechybí zde text, který deklamuje i zpívá jeho autor Leon Thomas. Na pařížském živáku zní cosi jako instrumentální extrakt, ani ne devítiminutová skladba, jež se po 4.minutě zvrhne ve free-jazzovou jízdu. Ale nikoli do pekla, ale do nebe… připojí se totiž zvuk kostelních varhan! Po půldruhé minutě z této materie vzlétne Sandersův tenorsax duchovní síly závěrečné části Coltraneovy „Love Supreme“. Po bouřlivých ovacích ještě několikrát udeří gong…
The creator has a master plan
Peace and happiness for every man,
The creator has a working plan
Peace and happiness for every man,
The creator makes but one demand
Happiness through all the land…
Poté přijde výdech při coltraneovsky pojatém standardu, baladě „I Want To Talk About You“, aby došlo k vyvrcholení desky a posluchačově úžasu při „Love Is Everywhere“ (8:25), jež završuje koncert prodchnutý všeobjímající láskou. Toto duchovní vyznání vyšlo rok předtím na albu „Love In Us All“ (kéž by to byla pravda!) a mělo bezmála dvacet minut. Sanders zpívá v roli precentora, že „láska je všude“, a spoluhráči odpovídají, posléze zní celý text zpívaný lídrem; je to neobyčejně syrové, přesto krásné, sugestivní. Po 5.minutě se strhne free-jazzová apokalypsa, přerušená po minutě opět zpěvem, tentokrát i s chórem posluchačů, aby pak apokalypsu vystřídal free-jazzový poslední soud i s majestátními varhanami. A pak už jen frenetické ovace publika…