Vzlety a pády československého jazz-rocku
Jazz Rock Line 1971–1981
Zvuk90%
Booklet90%
Hudba75%
85%Průměrné skóre

Vydavatelství Supraphon pokračuje v mapování bigbítové hudby. Po čtveřici bytostně rockových a pop-rockových kompilací (Beat Line, Big Beat Line, Beat (Al)Boom a Rock Line) se nyní pouští do vod žánrových přechodů a aktuální dvojalbum nazvalo Jazz-Rock Line a vymezilo roky 1971 až 1971. Všechna uvedená alba jsou dobře stříženými, pevnou rukou editorovou seskládané „vzorníky“, které na jediném místě představují to nejlepší, co rocková před-normalizační a normalizační hudba přinesla.

Československý jazz-rock je rozhodně důležitou etapou ve vývoji domácí rockové hudby. Tento nezpochybnitelný fakt nicméně nikdy nedokázal utlumit diskuze nad tím, do jaké míry je jazz-rock znouzecnost a do jaké míry se jedná o originální a snad i svébytný hudební výboj. Inspirace dobovou fusion je zřejmá, přiznaná a neskrývaná. Navíc se to místním muzikantům docela hodilo. Jazzmani mohli, rockeři měli problém. Tak proč zahraniční vzory adaptovat na již funkční domácí scénu a zkusit ji propojit v celek, který mohl snadno projít pod rukama cenzorů, protože byl z valné většiny instrumentální.

Jazz Rock Line 1971–1981

Jazz Rock Line 1971–1981

Stopáž je zde skutečně neskromná – téměř sto šedesát minut si nicméně rozebralo „pouhých“ deset kapel. Od slavného, energického, byť ne úplně organického spojení Blue Effectu s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu v podobě dvou skladeb z první Nové syntézy (kterou nedávno Suprpahon, společně s „dvojkou“ podařeně reeditoval) až po hravé Combo FH, které si na začátku osmdesátých let z jazz-rocku vzalo to nejlepší a přesto už tuhle nálepku k životu nepotřebovalo. Mezi ně se vklínily očividnosti a povinnosti: Jazz Q, Energit či Pražský Big Band. Nicméně, editor Karel Deniš je až příliš zkušeným kompilátorem na to, aby se nechal svést na scestí jednoduchou, ale rozhodně ne reprezentativní cestou, kde by poskládal skutečně jen to nejznámější. Příjemně tak potěší Mlýn (Mišíkova) Etc… zde ještě s nenápadným mistrem kytary Jiřím Jelínkem nebo připomínka pozapomenuté jazzové éry Pražského výběru. V tomto ohledu ale trochu zamrzí i jedna celkem zásadní absence: Proč nezbylo místo na alespoň ukázku z alba Coniuctio? Není to právě tato nahrávka, která spojila Blue Effect s Jazz Q Martina Kratochvíla, kterou bychom mohli považovat za do jisté míry zakladatelský žánrový počin. Možná i spíše, než ona Syntéza a ukázka z desky Radim Hladík a M.Efekt – jak tracklist nepřímo sugeruje. Těžko říct, co k vynechání zrovna tohoto projektu vedlo.

Celek nijak nesnižuje vysoko nastavenou laťku celé série a ukazuje, jakou sílu mělo ve své době celé jazz-rockové hnutí, můžeme-li to tak nazvat. Na druhou stranu ale, až na několik výrazných výjimek (nenahraditelní Jazz Q, svěží swing-rock Blue Effectu, originální Pražský Big Band) jasně vyplývá jedna věc. Jazz-rock, ve své původní podobě, dosti pevně vězí v sedmdesátých letech, svým zvukem, přístupem, pojetím, a trochu mu schází nadčasovost (což se o skutečné zahraniční fusion většinově říci nedá). Těžko říci, čím to je. Na druhou stranu, i do dneška může, s patřičně aktualizovaným přístupem, fungovat – viz např. domácí Ploy, již étos stylu oživují bravurně a přesto moderně. Výsledné dvojalbum je tak skvělou ukázkou výraznosti hnutí samotného, ale také, v koncentrované podobě, odhaluje i jeho slabiny.

Další podobné články

2 komentáře

  1. Jiří Dražný

    vymezilo roky 1971 až 1971.

    rocková před-normalizovaná a normalizovaná hudba přinesla, bože…… snad normalizační.

    Jinak souhlasím, že Coniunctio je jedna z nejlepších desek, které u nás vyšly, a je škoda, že tam není ukázka.

    Odpovědět

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..