Co s jazzem pojí jména jako Karlheinz Stockhausen, Arne Nordheim, Pierre Henry, John Cage a Morton Feldman? Tvorba norského pianisty a skladatele Christiana Wallumrøda! Musique concréte, elektronickou hudbu, avantgardní jazz, minimalismus, ale i skandinávské balady, renesanční polyfonii a církevní hudbu najdete na novém albu Christian Wallumrød Ensemble s příhodným titulem „Many“…
Christian Wallumrød je na novince opět výhradním autorem a hraje tu na piano, harmonium a čaruje se živou elektronikou. Proto je hudba jeho ansámblu tak dobrodružná a navýsost tvůrčí, neboť všichni členové pracují s elektronikou v reálném čase společně s hrou na akustické nástroje. Jde navíc o výkvět norského, potažmo severského jazzu a experimentální hudby – trumpetista Eivind Lønning, saxofonista a flétnista Wespen Reinertsen, violoncellistka Tove Törngren Brun a bubeník Per Oddvar Johansen, který tady též zvukomalebí s vibrafonem.
Nahrávka „Many“ je druhým počinem na norské značce Hubro Music; vyšla 28.února (jako digital, CD a LP v limitované edici 500 ks), a to po více než třech letech od předchozího alba „Kurzsam And Fulgar“. Již zde ale účinkovala stejná sestava. A dlužno dodat, že Christian Wallumrød byl v letech 2001-2013 hvězdným koněm mnichovské stáje ECM. A ještě jedna zajímavost, než nové album rozpitvám: je bratrem jazzové zpěvačky (a zakladatelky labelu SusannaSonata) Susanny Wallumrød a bubeníka Fredrika, též je bratrancem pianisty Davida Wallumrøda. Milá to rodinka…
Album otevírá „Oh gorge“, kde pomyslnou hudební rokli vyhlubuje elektronický minimalismus a violoncello, aby se pak zaplnila zvonivými slinami piana a vibrafonu; zvuk je plastický, což způsobují překrývající se nástrojové hlasy různé hustoty, témbrová chvění a elektronické vrypy. Více než osmiminutovou kompozici „50-80“ sytí piano a vibrafon, jednoduchý motiv je vykreslen nádherným souzvukem harmonia a zobcové flétny; meditativní plocha je tvořena opakováním motivu s mikrorytmickými a mikrostrukturálními posuny a proměnami. Zastaví se čas, a posluchač se slastně noří do čirosti. Z rozjímání ho vytrhne následující skladba „Danszaal“ svými svižnými repeticemi s dynamickými a výrazovými zvraty. Pak bude opět padat, a to při poslechu „Abysm“; v dlouhých tónech, narušovaných jen příznaky harmonia, je rozpuštěna také siréna a hučení letadel. Ambientní plocha tak zneklidňuje až drásavě, neboť vedle navození pocitu pádu do propasti posluchač slyší ozvěny války. Naopak „Staccotta“ je rozpustilým Wallumrødovým minimalistickým sólem s využitím preparace piana, klavírních strun a výsledného elektroakustického koktejlu, dlouhým tak akorát (1:43). Nejdelším (14:23), a zároveň nejexperimentálnějším trackem je „El Johnton“; zprvu houpavý rytmus, repetitivní frázování, jež nabývá na intenzitě, poté ambientní plocha, na níž se odehrávají elektronická mikrodramata. Fúze industriálu, glitch music, konkrétní a elektroakustické hudby je vskutku strhující, byť niterná. Poslední čtyři minuty se vyloupne čitelná rytmika, akustické piano a nadýchané dechy, jež navodí až beatlesovskou náladu; codou budiž zkomírající drone. Závěrečný „Dialect“ je uvozen telefonním obsazovacím tónem; uvnitř kompozice to lupe, přeskakuje, posouvá, proměňuje, takže posluchač je překvapován, místy znervózňován…