Sefrial: vrátný s kamenným okem a alka velká
SEFRIAL: Stone Eye
zvuk100%
obal90%
hudba95%
95%Průměrné skóre

Mají za sebou angažmá třeba u Massive Attack, Portishead, Get The Blessing, Pee Wee Ellise, Kirka Fletchera, Modulus III, Dakhla Brass, Andyho Shepparda či Lilliany Boutté, nyní pětice bristolských hudebníků tvoří kapelu SEFRIAL. Jsou to Sophie Stockham (altsax), Jake McMurchie (tenorsax), Joe Wilkins (kytara), Greg Cordez (bass) a Matt Brown (bicí). 6.března spatřilo světlo světa ve vlastní režii jejich eponymní debutové album. Troufám si tvrdit, že se za kanálem objevila další jazzová parta, jež nejen posunuje hranice, ale také je ruší…

37 minut stopáže není mnoho, jenže jej zaplňuje sedm výživných skladeb, které nedovolí pocítit byť jen pikosekundu nudy. Všechny stmeluje výrazná rytmická linka, odkazující k funku, nu-jazzu i post-punku. Aranže čerpají nejen z jazzu, zvláště pak post-bopu, ale též z blues, newgrassu, undergroundu, alternativního rocku, minimalismu, ambientu, psychedelie a post-rocku. Sophie Stockham patří k instrumentalistům, kteří se pohybují na šírém stylovém poli, od Johna Zorna přes Medeski, Martin & Wood po Tin Hat; v jejím domovském souboru Dakhla Brass (kde mimochodem hraje také Matt Brown) mísí natolik rozdílné žánry, že je to až nepochopitelné. Například na albu „Murmur“ z roku 2018 najdeme v kongeniální pospolitosti neworleánskou dechovku, hip hop, rock, klasickou hudbu, balkánské, jamajské, africké či indické rytmy atd. Jake McMurchie se může pyšnit podobnou tvůrčí pestrostí, ať už se jedná o vlastní akustické kvarteto či experimentální Michelson Morley nebo Get The Blessing; hrál také s Portishead a Massive Attack.

I Joe Wilkins nezůstává pozadu; vedle zkušeností s interprety blues a Americana (Elles Bailey, Bobby Wood, Lucky Peterson…) působí v bristolské funky úderce Mohawkestra a alternativně popové Jukes zpěvačky Tammy Payne. Tak takovými výtečnými instrumentálními sólisty disponuje Sefrial…

Otvírák „Stone Eye“ je sycen ráznou rytmikou, saxofonovými unisono sazbami undergroundových svérázů a rozezlenou kytarou ribotovsky či hendrixovsky puštěnou ze řetězu; v závěru pak divočí všichni. V „Deep Field“ rozeznáme post-rockové postupy, posléze tok zfunkovatí, nakonec jej zválí rockové vlny; kytara zní tu jako steelka, onde saje z Pink Floyd. Materie se neustále proměňuje, oblí i ostří. „The Gatekeeper“ maluje saxofonovými témbry, kytara zní jako z westernu, minimalistický motiv postupně drsní, basová linka punkuje, vše graduje, saxy se pustí do prorostlého dvojsóla. Poté zavládne mysteriózní nálada v „Juniper“, zvukomalebné skladbě se zvučnou kytarou, jímavým motivem hraným saxofony, jež se pak vzepnou k parádním sólovým chorusům. Jazzově jímavou melodií je prodchnuta „Iris“, jež se ale pozvolna zašmodrchává, aby se nakonec vylil hutný proud postupně zahušťovaný hendrixovsky zdrsněnou kytarou a zpsychedelizovanými saxy. Typickou baladou, ovšem s proměnami dynamiky a emocí, zůstává od počátku do konce „Great Auk“, jímavě smutná i vypjatě navztekaná výpověď o zločinu lidstva, které jen kvůli peří vyhubilo nelétavého ptáka alku velkou. Skvostné album vrcholí ambientně a minimalisticky pojatou kompozicí „Sid“…

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..