Zemřel recitátor, propagátor beatnické a české poezie, táta a ochránce mladých básníků MIROSLAV KOVÁŘÍK. Zaplaťbůh, že mu bylo dopřáno nádherných 85 let! Zůstal do posledního dechu mladý, empatický, neustále zamilovaný do poezie, rváč za vše smysluplné, lidské, nonkonformní. Vlastně nezemřel, pouze odešel tam, kde se s ním všichni zase setkáme. A tady zanechal svoji nesmazatelnou stopu plnou člověčiny, vůní cyklostylovaných a kopírovaných básní, vůní drobných knížek poezie i udatných antologií…
Měl jsem to štěstí, že celá osmdesátá léta, ta neutěšená, mnohdy krutá až krvavá, jsem byl Mirkovi nablízku. Alespoň dvakrát do roka, kdy v malostranském Rubínu recitoval moje juvenilní básně, jež s každý večerem onoho legendárního Zeleného peří zrály, dospívaly jeho osobním zaujetím. A v oněch červencových dnech Porty v Plzni, které uváděl a kořenil poezií Václava Hraběte, Josefa Kainara či Jiřího Ortena. A také mou básní, již jsem v roce 1986 věnoval tolik předčasně zemřelému písničkáři Jaroslavu Ježkovi z karlovarské skupiny Č.p.8. Napsal jsem ji do festivalového zpravodaje Portýra, jenže Mirek ji recitoval třiceti tisícům posluchačů v obřím lochotínském amfiteátru…
Rok co rok jsem jezdil do Prahy nebo Liberce na jeho pořady s poezií Hraběte („Blues pro bláznivou holku“), ovšem Mirek naplňoval celé večery také Kainarem, Ortenem, Halasem, americkými beatniky, Cvetajevovou i Achmatovou atd. Nesmírně sugestivním způsobem interpretoval „Znamení moci“ Jana Zahradníčka…
Devět let jsme čekali na vydání nahrávky Hrabětovy poezie s účastí Vladimíra Mišíka a jeho kapely Etc. ze září 1980 v Malostranské besedě. (Já bohužel chyběl, byl jsem na vojně.) Elpíčko pod názvem „Pár tónů, které přebývají“ vyšlo až na počátku roku 1989 po dlouhodobém Mišíkově zákazu. Tuhle desku s Mirkovým věnováním opatruju jako oko v hlavě. Mimochodem díky vydavatelství Galén se album v roce 2018 objevilo v remasterované podobě poprvé na CD!
Nikdy mi při poslechu nepřestane běhat mráz po celém těle…