Avantgardní kytaristce a elektronické čarodějce z Lombardie SILVII CIGNOLI vyšlo 21.ledna pod jejím jménem debutové album „The Wharmerall“, a to na nezávislém labelu Pitch the Noise Records, specializující se na experimentální elektronickou hudbu. Album spatřilo světlo (tmu) hudebního světa v digitální podobě a na kazetě (MC)…
Silvia Cignoli ovšem vydala další album již vloni v srpnu, ale to bylo pod hlavičkou dua In/Elektra, tedy s baskytaristkou Valentinou Guidugli; nahrávka se zove „Shimmering Behaviour“ a přináší vzrušující směs ambientu, noise, industrialu a nu-jazzu.
Mimoto je dobré zmínit též fakt, že Jazzport byl první u nás, kdo tuzemským hudebním fanouškům přiblížil tuto navýsost pozoruhodnou umělkyni, včetně rozhovoru s ní. Sólový debut Cignoli jde ve zvukovém hledačství ještě dál. Se svojí elektrickou kytarou, klávesami, živou elektronikou a signálním procesorem proměnila se v hudebního alchymistu přetvářejícího tóny v soumračno, rozechvělé světlo, senzorický vír, rezonující magma, atmosférično, oblak plynů na pokraji výbuchu a místy až brutální zvukové kataklyzma. Abstraktní zvuky se mísí s astrálními, dekadence s vášní, to vše na pokraji fatálního průlomu zničujícího rytmu. Ale k tomu po dobu více než 37 minut nedojde. Proto je zvuková masa v režii Cignoli tak třeskutá vnitřním pnutím a hromaděním napětí. Vynikající práci odvedl producent a zvukař Andrea Tremolada, který s tvůrkyní ostatně spolupracuje již roky například v projektu Irid.
Album je ideově inspirováno sci-fi románem „Terminus Radioso“ francouzského autora píšícího pod pseudonymem Antoine Volodine z roku 2014. Jmenuje se tak dokonce i závěrečná skladba desky. Prozaik, který se zajímá o Rusko a sám překládá z ruštiny např.Strugacké, zobrazil na příběhu ruské ženy přeživší globální katastrofu svět v neúprosném procesu úpadku. Lidskost, vyčerpaná a zdecimovaná, již nemůže zabránit konečné zkáze, vítězství zla. Román v sobě mísí prvky sci-fi, magického realismu a politického komentáře. Bohužel od tohoto (letos sedmdesátiletého) spisovatele u nás s výjimkou souboru 49 prozaických miniatur „Menší andělé“ (Paseka, 2005) nic nevyšlo…
Úvodní (a zároveň nejdelší, patnáctiminutová kompozice) „L´acqua non ricorda“ (Voda nemá paměť) představuje ten barevně a výrazově nejsytější kytarový (dark) ambient, jaký lze vůbec slyšet. Maně mne při poslechu napadla myšlenka, jak by si Cignoli asi rozuměla s Davidem Kollarem, jehož nedávné album jsem zde recenzoval. Intenzivní ponor, houstnutí dronového proudu, jeho líné převalování, hrozící udušením, posléze drsnění pod stupňujícím náporem nelítostného hluku, to vše v sobě skrývá navíc jakési tajemno, záblesky melodií (snad paměti?), které ale mizí; s dalšími poslechy je ale vycítíte a začnete si je ve vlastním nitru skládat. Následující „Nioto“ (5:55) tvoří nejvýrazněji industriální zvuky, glitchcorové zuby a dronové signály, z nichž tuhne krev; naštěstí to zmírní minimalistická syntezátorová figura lahodnější chuti. V „The Dam and the Black Gleam“ (6:22) sice Cignoli pracuje také s glitchem, noisem a minimalismem, ale elektronické poryvy nepostrádají astrální zvuk, dokonce tajemství podzemí; tím však prostupuje radioaktivita a vybuchující industriální kal. Závěrečná, titulní kompozice (10:18), v níž se sound-artem vypomáhá Andrea Tremolada, zahltí posluchače opět dronový ambient různého zabarvení. Poté se k němu přidává druhý, výrazně šumný, ale temný hlas. Tajemství? Strach? Houstne, hutní, získává naléhavou sílu. Řev stvůr? Samotné zlo? V lidech? Je naděje? Mají lidé ještě vůli přežít a jít za světlem? Střet třeskutě krutých zvuků s těmi libými, teplými, jež (snad) vítězí. Jenže ono pozvolné mírnění zvukové hladiny až k tichu může znamenat i něco jiného…