Waldemar Čtvrtý byl dánský král ve 14.století, WALDEMAR 4 je současné progresivní jazzové kvarteto z Norska. To 7.února vydalo na značce AMP Music&Records nový titul (první na tomto labelu, celkově druhý po eponymním debutu z roku 2015) „The Buoy And The Sea“, a to v podobě CD, LP a digitálního alba…
Kvarteto v roce 2014 sestavil na festivalu v Molde z těch nejnadějnějších norských improvizátorů zkušený kontrabasista Trygve Waldemar Fiske, jedna z vůdčích osobností jazzového dění v zemi; spolu s ním v kapele hrají saxofonista a basklarinetista André Roligheten (ex- Theo Bleckmann, Django Bates, Bugge Wesseltoft, Mathias Eick), pianista Håvard Wiik (proslavil se jako člen slavných souborů Atomic a Motif) a původem švédský bubeník Erik Nylander (Ola Kvernberg Trio).
Pod většinu skladeb je autorsky podepsán Fiske; dvě má na svědomí Wiik, z nichž jednu společně s Rolighetenem. Pozoruhodným způsobem v sobě hudba kvarteta pojí lyriku s expresemi, severskou melodiku s hard-bopem, experimentálními postupy a free-jazzovou estetikou. Úvodní „Gary X“ je suita věnovaná osobnosti Garyho Peacocka; takhle mu říkal Miles Davis. Sazby typické pro raný free-jazz, explozivní basa, naléhavost ve výrazu, vypjatá sóla tenorsaxu a piana ústí nakonec ve ztišenou melodii, rozdrásanou bicími. A ta přejde plynule do dalšího tracku, titulního „The Buoy And The Sea“, jenž je třetí, a poslední částí peacockovské suity. S jímavou, ponornou melodií, s lyrizujícími sólovými chorusy (také kontrabasu), které ovšem zdrsňují nervní bicí. „Vollabakken“ je vzpomínkou na Fiskeho dětství, kdy sjížděl na saních i lyžích svoji oblíbenou, velmi strmou cestu. Rozverná melodie, svižné fráze saxu, svěží rytmika, klavírní jízda je opravdu strmá; posléze se proud rozvolňuje, zpomaluje, protagonisté bloudí po free-jazzových stezkách. „Dolphiné“ je balada, evokující lyrický zvuk a´la Charles Lloyd, čemuž odpovídá výrazivo tenora, niterné, lyricky melodické, přesto rozohněné, v napětí s ostatními aktéry; skvostné je třeba kontrabasové sólo. Parádní hard-bopovou smrští je „Funambulistics“; ostře řezané fráze, náznaky lidové hudby, zběsilé piano, dravé a rozžhavené basklarinetové sólo, vášnivá rytmika plus fúze minimalistického spodku s free-jazzovým vzepětím, to činí z této skladby vrchol alba. Poté si posluchač může vydechnout při melodicky bohaté bopové baladě „Bokfinken“ (Pěnkava), ale poté na něj vyštěkne „Ved elvebredden“, navztekaná skladba, již Fiske napsal naštván na jednoho politika. Ačkoli nakonec skladbě ulámal ostny, neboť se rozhodl, že ve svojí hudbě bude vyjadřovat spíše to dobré, je hudba prošpikovaná navztekanými hlasy piana a saxu. Album uzavírá hutná balada „Eventyrskogen“, inspirovaná malým lesem u Fiskeho rodné vesnice, který byl jeho dětským světem a dnes v něm čerpá sílu a naději. Výrazné a naléhavé téma pojímají piano a sax jako intenzivní dialog, bicí znervózňují, tenor dokonce zbrunátní; nakonec ale vše zklidní v klenutém chorusu lídrův kontrabas…
