V loňské nadílce jazzových nahrávek se skvělo ještě jedno album, ke kterému jsem se dostal až nyní. Tentokrát nizozemské provenience. Jde o debut tria HALF EASY TRIO s patřičně slibným titulem „Dark Is Bright“, vydaném v prosinci pod hlavičkou amsterodamského labelu Optomusic, založeném bulharským pianistou, skladatelem a producentem Dimitarem Bodurovem.
Rotterdamské trio se dalo do kupy v roce 2018, patří k okruhu avantgardistů okolo jazzového centra Bimhuis v Amsterodamu a tvoří jej původem bulharský bubeník a autor veškeré hudby tria Martin Hafizi (spolupracoval třeba s Billym Harperem), zkušený německý pianista a světoběžník Franz von Chossy, rozkročený mezi jazzem, lidovou i soudobou vážnou hudbou, a mladý kontrabasista Johannes Fend, jenž v roce 2018 teprve dokončil univerzitní studia. Natočili vskutku skvostné album, které pro mne představuje jedno z největších překvapení loňského roku. A důkaz, že výrazivo jazzových trií není ještě zdaleka vyčerpáno…
Každá z osmi Hafiziho kompozic je učiněným klenotem. Trio navíc dokáže hudební masu neustále hníst, dynamicky i rytmicky proměňovat, a následně vygradovat až ke zběsilosti. Ta však nikdy není samoúčelná, slepá, není pouze zadními vrátky z nedostatku nápadů. Hned úvodní kompozice „Schizo“, mimochodem nejdelší z celého alba (9:19), střídá šepotavé drmolení s výrazným klavírním motivem proměnlivé intenzity a nálady, basovými alikvóty (kontrabasista je smyčcem umí parádně!) a výhřezy bicích. Chvílemi je to úderné, místy roztrhané, pak až lyricky rozmáchlé; v závěru nakonec dochází k oné vražedné gradaci. V „Can´t Wait“ třaskavý motiv trio hrne před sebou a nechá ho cirkulovat v minimalistických figurách, aby byl posléze za výbuchů rytmiky rozvíjen, presován až do osamocené klavírní fugy, a znovu rolován. „Interlude“, jež má necelé tři minuty, je záležitostí především kontrabasity, hrajícího smyčcem; postupně materie houstne až do drnčivého, zrnitého zvuku, jež protnou osamocené tóny klavíru naznačujícího lyrickou melodii. „Folks´Meadow“ s hymnickým antré je nádherná balada s niterně hranou jímavou melodií, klenutým partem kontrabasu a strhující gradací, která opět ústí v lyriku. V „Me vs mE“ trio podsekává svěží motiv až drum´n´bassovým předivem, jenž se následně rozdvojí na dva kontrapunkticky sólové rytmické hlasy. Samozřejmě, tohle dnes progresivní tria užívají poměrně často, což pak podtrhuje svenssonovsky houstnoucí klavírní part, ale tady je to v kontextu s ostatními tracky osvěžením vyloženě tradičním. V kratší kompozici „What If“ vyjí psi, smyčec bloudí po basových strunách, bicí hřmotí, pak nastanou vzrušující rytmické lichosti, vše graduje, pne a vybuchuje. Poslední dvě skladby tvoří zrcadlový efekt a vyžene hudbu tria až na vrchol pomyslné jazzové osmitisícovky. „Bright Is Dark“ se k naléhavosti dostává pyramidálně, od lyrického preludování až k drtivé hutnosti a zpět do vzletnosti i ponoru.
Na špičce této pyramidy se vyznamenává kontrabasista se smyčcem; jeho hráčská vitalita je místy až nelidská. „Dark Is Bright“ (9:12) odpálí svižný klavír a rockově basové riffy, jež rozkvetou do dynamického sóla; pak už se to valí kupředu, piano brunátní. Zhruba v půli trio dosáhne vrcholu intenzity, ale nenastane lyrický rozkvět, nýbrž znepokojující, neuchopitelně volná struktura, z níž se nakonec pianu podaří uniknout přece jenom k lyrickému zpěvu. Ten metamorfuje pod tlakem rytmiky v cirkulující motiv, který se vrší a bere s sebou vše; avšak piano náhle odbočí, zlyričtí, pak i kontrabas (opět pod smyčcem), zatímco bicí burácí dál, čímž propuká až hmatatelné napětí… až do konečného ztišení.
