Flétnová vernisáž Martina Brunnera
Martin Brunner: Vernissage
zvuk100%
obal, booklet100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Ještě jedna loňská lahůdka mnou zůstala nezaznamenána; v prosinci se objevila díky vydavatelství Galén sólová nahrávka flétnisty MARTINA BRUNNERA pod příznačným titulem „Vernissage“. Jedná se vesměs o improvizace, v nichž zní pouze autorova flétna. Příčná nebo basová…

Martin Brunner (pianista téhož jména je jeho syn) není čtenářům Jazzportu jistě neznámé, psal jsem o něm poměrně často. Naposledy jsem tady recenzoval jeho album „On Stage (Live at Jazz Goes To Town)“, jež natočil s kytaristou Jaroslavem Šindlerem. Mezitím došlo k reunionu legendárního Ventil Dua s Jiřím Vyšohlídem a intenzivní práci s Big Bandem hraběte Šporka, který Brunner sestavil ze svých bývalých i stávajících žáků na ZUŠ v Jaroměři. Po pěti letech jsme se tady dočkali také alba; ale o to více je to album výjimečné a vpravdě jedinečné!

Fotka desky Martin Brunner: Vernissage

Martin Brunner: Vernissage

Ona jedinečnost spočívá v jednom jediném flétnovém hlase, s nímž si Brunner vystačí; dokáže vyjádřit nejen celou škálu emocí, ale též nálad, barev i narativnosti. Další pozoruhodností je to, že bezmála třiapadesátiminutové album je sestaveno ze 45 miniatur (nejkratší má 28 sekund, nejdelší 2:21), a přesto drží pohromadě, není to pouhá tříšť improvizačních nápadů. Geneze vzniku těchto flétnových perel se ale nevztahovala pouze k reálnému okamžiku vzniku nahrávky, ale zárodky se klubaly již na desítkách vernisáží, kam chodil Brunner hrát, neboť dotyční výtvarníci byli jeho přáteli. Motivy, jež se vylupovaly z bezprostředních improvizací, zůstávaly v jeho hlavě, aby poté mohly ožít. Rodily se mezi obrazy a grafikami třeba takového Jiřího Slívy, Ivana Ouhela, Aleše Lamra, Vladimíra Suchánka, Pavla Roučky, Milana Langera či Jindřicha Maxe Pavlíčka; dva posledně jmenovaní jsou mimochodem autory cover-artu alba (bohužel Milan Langer, vůdčí duch výtvarné scény v Hradci Králové, teprve nyní doceňovaný tvůrce pop-artu, v roce 2017 zemřel). A tak z Brunnerovy flétny tanou absurdní humor, reálné i snové krajiny, surreálné scenérie, mytologické obrazy, příroda, tajemno, hravé barvy, dialogy lidí a vůbec člověk v radosti, naději i smutku…

Brunnerův styl hry na flétnu je směsí výraziva oněch stylotvorných hráčů počínaje Herbiem Mannem a konče Ianem Andersonem. Od bzučení přes vrčení, špinění, frfňání, brumlání, plivání, víření, lyrické kulacení a bobtnání, až k drsnosti mnohdy brutální. Tíha tématické závažnosti se zde snoubí s nadhledem a humorem, abstrakce s příběhovostí, východočeský hrad Potštejn s posvátnou tibetskou horou Kailas…

Fotka Martin Brunner

Martin Brunner

Kolekcí oněch hudebních miniatur prorůstají čtyři skladby o několika částech, čili jakési svity; jednotlivé části nejsou řazeny hned po sobě, takže slouží jako jisté orientační (dá se říci i opěrné) body, díky nimž se posluchač na své cestě albem neztratí. „Šelesty, ruchy, stíny, doteky“ jsou označeny pouze číslicemi I.-IV. Jde vesměs o různou měrou zkoncentrované, neidiomatické meditace. „Tiché zkušenosti“ jsou trilogií ponorných i majestátních melodií a čistých tónů od debussyovského impresionismu (Pocit), přes jímavou, meditativní melodii hranou basovou flétnou (Průhledy), po vzletnost a vzdušnost (Kolem hory, také s basovou flétnou). „Potštejn“ (poblíž hradu má Brunner chalupu) je dvojím opojením basovou flétnou a tajemnem (Stará jabloň, Druhé nádvoří). A konečně „Dialogy“; nejdříve dialog vypjatý, s bopovým frázováním, se zapojením hlasu (Bez odstupu), poté expresivní, hlasem brunátný (Hádka), roztřepaný, nestálý (Míjení) a výrazný, dynamický, s hutnými sazbami basové flétny (Mávání).

Brunner šťavnatě slapuje i přefukuje (např. úvodní „Třepotání“, také „Konfrontace“), dokáže zvuk flétny nádherně rozněžnit („Nicole“), provzdušnit a proslunit („Konečně na vzduchu“, „Mantra“), s flétnou přemítá („Přístavy“, „Zrcadlení“), zadýchává se („Spěch“), je vzrušený, vypjatý, bojovný, nebo bláznivý či hysterický („Dvojí emoce“, „Krysař“, „Pod tlakem“, „Dávné hlasy“, „Ty bnn daa, ty bnn daa“, „Přídavek“), naléhavý, občas až s rockovým tahem („Portrét“, „Měňavka“, „Asociace“, „Majestát“, „Kam jdeš?“, „Kam běžíš?“). Mnohdy zavládne rozvernost, až skotačivost, hravost, radost („Naskoč si!“, „Utržený ze řetězu“, „Klauni“, „Hry“), nebo naopak smutek („…a odešla“, „Smutný klaun“) či tajemno, magično („Druhý vchod Merlinovy jeskyně“), jež posléze ústí do keltského motivu, a to překvapivě (a vtipně) ve skladbičce „Na procházce s Waynem Roonym“. V „K2“ a „Kailas“ pochopitelně nechybí motiv čínský, respektive tibetský…

Jestli se nemýlím, je to v našich luzích a hájích první jazzové album se sólo flétnou, není-liž pravda? A hned takhle světové!

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..