Je obdivuhodné, že některé mladé kapely mají takové sebevědomí – a nebo je to doslova věštecká představa podoby vlastní kariéry – aby samy sebe dokázaly pojmenovat tak, že svým názvem řeknou prakticky vše. Britští The Comet Is Coming jsou přesně takoví. S razancí a září komety se totiž objevili na nebi moderního jazzu a září.
Snad je v tom i špetka jisté přirozeně hip-hopové sebestřednosti. Ostatně, celé působení této trojice je důsledkem aktuálně velmi silného zpětného sbližování hip-hopu a jazzu, z kterého si na počátku bral značnou část své hudební (rozuměj používal jej coby zdroj samplů) inspirace. Dnes už s beaty a zlehka používanými samply pracuje moderní jazz – a jakási uvolněná „zkouřenost“ je i jedním z nosných prvků hudby The Comet Is Coming. Toho času mají za sebou dvě alba, hromadu strhujících koncertů (přičemž ty domácí jsem ke své škodě vynechal) a aktuální album The Afterlife.
Tomu stačilo pouhých třicet minut na plnohodnotný zážitek a zároveň dobře poslouží i jako rychlý důkaz toho, že The Comet Is Coming, na rozdíl od astronomického úkazu, nejsou jen zábleskem, ale stále září. Ona ta vesmírná stylizace, tolik ovlivněná lehce naivním vnímáním vědecké fantastiky sedmdesátých let, je ostatně nosným prvkem celého soundu projektu. Pod rozostřeným saxofonem a pomalu dunícími beaty totiž tepe elektronické srdce, které atmosféru nejen dokresluje strojovým pípáním a tepáním, ale ve své podstatě utváří. Po úvodní All That Matters Is The Moments, která se k hiphopovým zdrojům hlásí nejvýrazněji účastí básníka a rappera Joshuy Idehena, se The Afterlife překlene do jazzového tripu, který vypovídá hudbou a slova nepotřebuje. Tenhle výlet do vesmírných dálav mysli je barevný, amorfní a svádí v objevování jeho skrytých zákrut a odboček.
The Comet Is Coming propojují ambientní neuchopitelnost s lehkostí smooth jazzu ze zakouřeného nočního baru, a zároveň ji bourají i narušují nervózní rytmikou. Zářným příkladem je hned druhý kus na albu The Softness Of The Present prolínající se titulní skladby nahrávky, v níž zaznívají i jakési reminiscence progrockových titánů Pink Floyd, aby je nahradil saxofon tvrdě se drží variancí jednoho jednoduchého riffu.
Z desky Afterlife vyzařuje jakýsi vnitřní klid. Album nepospíchá, pracuje s repetitivními motivy i až téměř abstraktními plochami. Výstižný je v tomto případě i teplými barvami zářící obraz na přebalu. I samotné album připomíná barevný monolit, jehož hrany jsou jasně ohraničené, ale přesto se přirozeně roztéká do jakési vesmírné světelné matérie.