Kytarista LIBOR ŠMOLDAS patří k nejpracovitějším jazzovým muzikantům u nás. Vedle čilého koncertování a pedagogické činnosti (a to i v zahraničí, např. v Austrálii) pravidelně natáčí pro pražský label New Port Line alba v různých formacích. Na jaře loňského roku stačil ještě participovat na v pořadí třetím albu Zeuritie, čili své ženy Venduly („Tempera“), aby pak v listopadu vydal album vlastní, sólové v pravém slova smyslu. Vystačil si na něm totiž sám (až na tři dueta), jen se svými kytarami; nejnovější počin nese všeříkající titul „Silver / Skici stříbrného plátna“.
Šmoldas tak navazuje na čtyři roky starou (mladou) desku „Blue / Šmoldas hraje Ježka“, jež vznikla stejným způsobem. Tentokrát se ale kytarista chápe notoricky známých melodií z filmů pro pamětníky. Člověku by se chtělo říci prvorepublikových, ale většina z nich, a mají drtivou převahu komedie, byly natočeny za německé okupace; obvzláště bohatý byl rok 1941. To byla ještě Velkoněmecká říše plná jásotu a Heydrich nastoupil do funkce českého a moravského protektora až na konci září. Aby odbojáře posílal na smrt a dělníky na rekreaci a do lázní… takže se komedie vlastně šikly taky. Ale to není předmětem recenze.
V osvědčeném Studiu Svárov pod rukama Luboše Martínka natočil Šmoldas třináct výsostně jazzových skladeb, v nichž s invencí sobě vlastní improvizuje na ona profláklá hudební témata. Dokázal jim vtisknout novou kvalitu, zasadil je do kontextu světové tvorby pro jazzovou kytaru tím, že je obohacuje o netušené výrazivo nesouvisející primárně s tématy. Hned v úvodní „Slunečnici“ (autorem je patrně tehdejší největší hitmaker Sláva Eman Nováček, který je autorem poloviny na albu prezentovaných melodií!), proslavené Inkou Zemánkovou ve filmu Hotel Modrá hvězda (1941), mísí Šmoldas vícero stylů, včetně swingování či frisellovského bloudění. „Dívka v modrém“ (zpívaná Oldřichem Novým ve stejnojmenném filmu z roku 1939) je místy dokonce Španělka. „Oči černé“, ruská lidovka, nezapomenutelně interpretovaná Vlastou Burianem ve filmu Tři vejce do skla (1937), je notně zvukově experimentální, že by se za to nemusel stydět ani Gary Lucas. V „Sám já chodívám rád“ Emana Fialy, již svým nezaměnitelným hlasem zpívá R.A.Dvorský (Těžký život dobrodruha, 1941), si vzal kytarista na pomoc vibrafonistu Františka Krtičku, takže skladba ještě více zkřehla a perlí. „Jen pro ten dnešní den“ by dlouho nepoznal ani Oldřich Nový, který ji tak roztomile pěje v Kristianovi (1939), jak je zašifrovaná, střípkovitá; ale v okamžiku, kdy Šmoldas začne šťavnatě swingovat, dodá melodii krev. „Chlupatý kaktus“ E.F.Buriana (Před maturitou, 1932) uchopil ve stylu svižného bluegrassu. „Noční motýl“ (Straussův valčík zpívá ve stejnojmenném filmu v roce 1941 Hana Vítová) je sladce romantický, nesený houslemi hostujícího Josefa Maliny. „Nečekej“ (R.A.Dvorský v Kristianovi) změnil Šmoldas ve vařící proud kytarové kaše, v „Dejte si radit“ (Adina Mandlová ve filmu Holka nebo kluk?, 1938) použije také druhý, atonální hlas. „Oči čokoládové“ (Přítelkyně pana ministra, Adina Mandlová a Oldřich Nový, 1940) jsou zahuštěny svižnou kompaktností kytarového extraktu. V „Děkuji, bylo to krásné“ (Ze všech jediná, 1937, zpívá R.A.Dvorský), kterou ovšem proslavil až Ondřej Havelka díky vtipnému klipu v roce 1998, se ke Šmoldasově kytaře přidává klarinet Petra Kalfuse, takže skladba dostává až nádech židovského swingu. „Celý den si zpívám“ (Hotel Modrá hvězda) má hutnost, odpich a rockový tah, v závěrečné „Dívko v modrém“ pak kytara virtuózně, až středomořsky sládne…