„Phoenix Quartet se zabývá volnou improvizací. Tato disciplína má různé vrstvy a my se snažíme, řekl bych, o to nejnáročnější a velmi dobrodružné, což je kompozice v reálném čase. Nerezignovali jsme na harmonicko-melodický systém a při natáčení koncertu jsme se nacházeli ve skutečně enormním soustředění najít dobrou linii příběhu či zajímavou konstrukci. Energie, která z koncertu/nahrávky vyplývá, je soustředěna spíše dovnitř nežli ven, a chápu to jako takový opozit vůči trendu často až freneticky zběsilého současného free-jazzu.“ To jsou slova saxofonisty Pavla Hrubého, jedné čtvrtiny souboru PHOENIX, jenž v prosinci vydal na značce Amplión Records druhé album „Live At Divadlo 29“. Jak patrno z titulu, jde o záznam z koncertu kvarteta na pardubické scéně pro alternativní kulturu v říjnu roku 2018.
Phoenix vedle Pavla Hrubého tvoří ještě pianista a klávesák Michal Nejtek, bubeník Daniel Šoltis a kontrabasista Jaromír Honzák; tedy jakýsi all-stars band. Natočený koncertní materiál byl promíchán, takže se podařilo sestavit album, které je výrazově sevřené, a přitom se úžasně vyklene jako duha. Vynikající práci odvedl (jako již tradičně) Alexej Charvát, jenž koncert snímal a posléze ve Studiu Svengali zmixoval, zeditoval a zmastertoval. Také výtvarná stránka a grafika, včetně malby Jaroslava Šimíčka (ostatně též hudebníka) na přední straně obalu, činí z tohoto alba výsostný umělecký artefakt.
Je až neuvěřitelné, jak se aktérům podařilo vytvořit bezprostředně na pódiu smysluplné kompozice, jež někam směřují. Syceny jsou zkušenostmi, ponorem do společného díla každého z muzikantů, jejich smyslem pro kongeniální spolupráci. Hudba je tak kompaktní, nerozčtvrcená přebujelými egy, a přitom naplno využívá bezbřehých individuálních schopností každého z nich. Ty zde slouží společnému dílu, aniž by se ale ztratilo ono tajemství tvorby, všechny vůně vzrušení a bezmála hmatatelné dobrodružství vzniku něčeho jedinečného, zázračného, a zároveň uchopitelného. Stačí poslouchat nejen ušima…
Album obsahuje sedm skladeb. Ty nemají názvy, čímž se ještě naléhavěji umocňuje univerzální poselství díla. A tím je: poslouchejte prostě hudbu. Označeny jsou pouze jako Track plus písmena A či B, což znamená buď první nebo druhý koncertní set, a k nim jsou přiřazena číslice podle toho, kolikátá to byla skladba.
Jako první zní „Track A2“ (mimochodem nejdelší kompozice – 11:31), která posluchače vtáhne a naplní vším, po čem lze v případě improvizované hudby toužit. Pojí se zde emocionální niternost i hluboký ponor do výrazu, smysl pro detail, který je zároveň vesmírem, s řetězením zvukomalebných nápadů, z nichž jeden jediný by mnohým jiným vystačil na celou desku. Imprese se střídají s expresivitou; názvuky arabské hudby vyvěrají posléze přirozeně, umocněné navíc Nejtkovou hrou na klavírní struny, evokující santůr. Honzák zdánlivě bloudí smyčcem po strunách kontrabasu, Šoltis rozehraje celou škálu perkusivních zvuků a Hrubý tenorsax rozehraje naplno svojí životní energií a bohatou tvůrčí imaginací. V „Tracku A4“ se z rozvolněné formy (zní i zvuk preparovaného klavíru) vyloupne díky sopránce chytlavě roztančený středověký motiv, stále svižněji, intenzivněji i výrazově rozvíjený. Smekám, jak se improvizujícímu Phoenixu podařilo vytvořit skladbu pevných tvarů! „Track B2“ je naopak zpočátku hodně free-jazzový, než se rozpřede pravidelný rytmus, nad nímž se zalyká sopránka; dostane to náhle jakousi tajemnou náladu, i s klavírními perlami. „Track B4“ v sobě nese poselství do balady ponořeného kvarteta Johna Coltranea, zmámeného vůní květů čisté lyriky. Antré k „Tracku B3“ obstarávají bicí, jež hrají výrazný motiv. Do toho vpadnou hutná basa, el.piano a vyostřená sopránka, až vzkypí čubčí lektvar. „Track A3“ je nabluesovělý a pozvolna graduje v hymnickou oslavu hudby. V „Tracku B5“ jsou patrny prvky minimalismu (např.v tepu preparovaného klavíru), ale čtveřice instrumentalistů a současně ad hoc skladatelů materii zahušťuje, obohacuje, rozvíjí, aniž by ale pozbyla srozumitelnosti…
V českých improvizačních luzích a hájích Album roku!