Čekání na Viléma bylo odměněno vrchovatě...

Čekání na Viléma bylo odměněno vrchovatě…

zvuk
100
obal, booklet
100
hudba
100
100

VILÉM SPILKA QUARTET vydal 19. listopadu na značce Indies Happy Trails druhé album. Zove se podivně – „Čekání na Toma“. Po všech stránkách výjimečný počin!

Začněme vizuální stránkou alba. Tu má na svědomí designer Richard Procházka a brněnský fotograf mezinárodního renomé Roman Franc; ten kapelu fotografoval již před třemi lety pro debut „Podvod – písně Honzy Nedvěda“. Franc objektivem svého fotoaparátu tentokrát pozoroval Toma, syna člena kvarteta, saxofonisty Radka Zapadla. Francovy bezprostřední fotky chlapce zaplňují výpravný booklet. Jenže: „Tom to nemá lehké. Vlastně možná má, ale lidé okolo něj nemají,“ doplňuje lídr a autor skladeb, kytarista Vilém Spilka.

Žije totiž s poruchou autistického spektra a titulní skladba je právě o čekání na to, co se z něj vyloupne. Jestli nám něco řekne. Jestli bude chtít být součástí našeho světa…“ A protože příčiny vzniku této vývojové poruchy jsou nadále zahaleny tajemstvím, kvarteto se ve své hudbě pokouší „vykreslit mysteriózní náladu, kontrast mezi spontaneitou a organizovaností…“

Předesílám, že se to protagonistům navýsost podařilo. Nahrávka vznikla ve studiu brněnského Divadla na Orlí (Pavel Kunčar), masteringu se ujal Peter Beckmann z londýnského studia TechnologyWorks; ten má za sebou práci třeba pro Gregoryho Portera či Jamieho Culluma…

Vilém Spilka Quartet - Čekání na Toma

Čekání na Viléma bylo odměněno vrchovatě...Album tvoří osm skvostných kompozic, v nichž vedle lídrovy rozkvetlé kytary a dynamické, citlivé i magmatické rytmiky, již tvoří kontrabasista Vlastimil Trllo a bubeník Martin Kleibl, kraluje coltraneovsky plnokrevný sopránsaxofon. V úvodním „Čekání na Toma“ dokáže sopránka z jímavého motivu vydolovat dravý proud, a to za pomoci kytarového zahuštění a bezmála nu-jazzově rytmického přediva. Folklórem načichlá skladbička „Ach dcerko, dcerko“ evokuje výlety Billa Frisella do Skalistých hor, zde ovšem na Moravu; Spilka hraje uvolněně, bez prázdných míst a gest, vynalézavě, se smyslem pro logickou výstavbu doprovodu i sóla, aniž by byla jeho hra předvídatelná. Následuje „Halí belí“, v níž se dětská bezelstnost a energie střídají s přemítáním a emocemi. Vrchol pro moje uši přichází s trackem č.4 „Devět koťat“ – zprvu kytarové záseky, minimalistický riff basy, víření bicích, přiznávky saxu, jakási nesmělost, posléze houstnutí, údernost bicích, naříkavá sopránka; dochází i k šťavnatému zrychlení a jazz-rockové jízdě s dominantní kytarou. Svižná hardbopovka „Jaromír Henderson“ pravděpodobně odkazuje k slavnému saxofonistovi Joeovi Hendersonovi, čemuž napovídá i rozvolněná pasáž téměř free-jazzově vypjatá. Nevšední výkon podává bubeník, který při následném zvolnění nebubnuje, ale hraje. Úžasností je taktéž „Rozhovor“, v němž se odehrává dialog napříč staletími; Spilkova kytara zní renesančně, kontrabas melodicky kvete, sax hladí, poté se vzepne ke strhujícímu sólu, jež ale i při erupci zůstává melodické. Jakoby se Coltrane ocitl někdy v 16.století. Pak se řízně rozezvučí „Muška“, pěkně na lidovou notečku, od podlahy! V závěru alba nakonec zvítězí jímavá balada „Levá noha“ s frisellovskou kytarou a sice melodickým, ale emotivně naléhavým saxofonovým sólem…

Vilém Spilka Quartet - Halí belí