Hania Rani na cestě po klaviatuře od Varšavy po Island
zvuk100%
obal, booklet100%
hudba100%
100%Průměrné skóre

Když 11. prosince vystoupila v Kopřivnici na jediném svém koncertě v Česku polská klavíristka HANIA RANI, doslova uhranula posluchače nesmírně křehkou, meditativní, ale také emocionální hudbou. Stalo se tak v rámci velkého evropského turné k debutovému albu „Esja“, jež vyšlo v dubnu na britském labelu Gondwana Records. A které se mi nyní dostalo do ruky…

První autorské album Hanii Rani je pozoruhodné z několika hledisek. Půvabná tvůrkyně klade rovnítko mezi umělce a člověka, přičemž hudba je jejím způsobem komunikace. Proto je kolekce jejích deseti klavírních skladeb tak přesvědčivá a doslova opojná, byť nepřináší žádné nové kompoziční či interpretační postupy. Právě naopak. Hudba se pohybuje na pomezí vážné hudby a jazzu, s prvky impresionismu a především minimalismu, jež umožňují zapojit také improvizaci. Label Gondwana Records, se sídlem v Manchesteru, je stájí pro takové koně jako třeba Portico Quartet a GoGo Penguin, takže přítomnost introvertní hudebnice, navíc z Polska, je pro mne překvapením…

Hania Raniszewska (tak zní celé její příjmení) je sice doma ve Varšavě, ale často pobývá v Berlíně, kde studovala, a v posledních letech též na Islandu, kde žije její přítel, vlastník nahrávacího studia. Narodila se ovšem v Gdaňsku, obklopena hudbou, již poslouchali její rodiče. Zaujali ji především ti tvůrci, kteří originálním způsobem přistupovali ke zvuku a hudbě vůbec, přičemž jí nezáleželo na žánru a stylu. A tak hltala Chopina, Šostakoviče, Davea Brubecka, Milese Davise, Beatles, Nilse Frahma, Radiohead, Maxe Richtera. Sama začala komponovat; ve spolupráci s Christianem Löfflerem, violoncellistkou Dobrawou Czocher a elektronikem Hiorem Chronikem napsala hudbu pro smyčce, klavír, hlas a elektroniku.

Skladby pro album „Esja“ vznikaly z Raniiny fascinace klavírem, jeho zvukovými a harmonickými možnostmi v celistvosti, bez ohledu na žánr, zkoumanými vlastním způsobem interpretace. Většina materiálu nahrála ve svém varšavském bytě, něco také v islandském studiu. Rani se nechala inspirovat místy, jež se jí dostaly pod kůži; kromě varšavského bytu, kde si vychutnává soukromí, je to Berlín, kde se cítí nejsvobodněji jako umělkyně, Island či Bieszczady, pohoří na jihovýchodě Polska, plné divokých přírodních krás. Vizuální podněty jsou pro Rani vůbec nesmírně důležité, a týká se to i městské scenérie (její otec byl koneckonců architekt) a designu. „Pokud je obraz dostatečně silný, zvuky přicházejí velmi rychle a samy se pokoušejí vytvořit ten pravý hudební obraz,“ dodává klavíristka.

Album otevírá „Eden“, plný tepla a milosti, jak uvádí sama autorka. Lahodnost klavírních repeticí, jejich přehlednost, vycizelovaná dynamika úhozu, niternost výrazu, křehkost i emoce, ponor, cit, to vše dává dohromady naléhavost hudby podobné té od Maxe Richtera. Tenhle model Rani v podstatě neopouští až do konce alba. Přesto se z každého tracku posluchač těší, nechá se jím prostoupit a přeje si, aby trval déle. S posledním úhozem se pak těší na další track. „Sun“, malá tvář ve vesmíru, působí tekutě, ale neřine se, je to lehký, meditativní proud písňové formy, jen beze slov. Jedno se ale vynoří v posluchačově nitru: pokora. Skladba „Hawaii Oslo“ je inspirována stejnojmenným skandinávským filmem z roku 2004, jenž zobrazuje pět příběhů během jediného letního dne v Oslu, které se nakonec protnou. Pianistka pracuje s kontrastem naléhavosti a jímavosti, krásu přináší ve vlnách. V „Pour Trois“ je Rani opět dost blízko Maxu Richterovi, ale ona křehká perlivost a zvuková jímavost přece jenom nabývají na intenzitě, a tudíž na naléhavosti. Za vrchol alba považuju pátý track – „Biesy“, zpodobňující divokou jízdu s přáteli v lesích Bieszczad; hrnoucí se masa minimalismu, v níž není nouze o změny ve struktuře, způsobující překvapivé momenty. Které ale nevyděsí. Následuje „Luka“, cosi jako milostná píseň pro někoho, kdo hluboce ovlivnil moji hudbu. Slyšíte dokonce chvění, dech, zvuk dřeva nástroje, má to až ambientní náladu. „Glass“ je materie tvořená barvami a svižným minimalismem a´la…můžete hádat, kdo je tam slyšet. Spontánní improvizací, jež vytryskla z klavíru ve studiu v islandské metropoli, vznikla něžná skladbička „Today It Came“. Název titulní kompozice „Esja“ patří hoře na jihozápadě Islandu, kterou lze vidět téměř z každého místa v Reykjavíku; se změnami počasí se i hora proměňuje, což se projevilo v naléhavosti a vznětlivosti hudby. Finále alba je ve znamení různě žhoucího, živočišností nasáknutého klavírního magmatu v „Now, Run“.

Nyní ale neutíkejte. Pusťte si album znovu, a objevíte další fasety tohoto hudebního drahokamu…

Další podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..