Adventní recitál klavíristy Pavla Zemena v Boskovicích
Tomáš Znamenáček

Adventní recitál klavíristy Pavla Zemena v Boskovicích

Druhý adventní koncert v evangelickém kostele v Boskovicích 8. prosince patřil recitálu nadějného sedmadvacetilého klavíristy PAVLA ZEMENA. Zazněla díla J.S.Bacha, F.Chopina, J.Brahmse a A.N.Skrjabina, a to s vytříbeným průvodním slovem samotného aktéra.

Pavel Zemen byl v roce 2014, po absolutoriu na Konzervatoři v Českých Budějovicích, přijat na JAMU. Téhož roku již dosáhl výrazných úspěchů v mezinárodních soutěžích, včetně vítězství v Notes in Harmony v italské Bettoně a Young Academy Award v Římě. V roce 2016 vystoupil se samostatnými recitály na prestižních mezinárodních festivalech Janáček Brno a Le strade d´Europe v litevském Vilniusu. V roce 2017 v rámci Ibiza International Piano Competition obdržel speciální cenu za provedení „Klavírní sonáty“ Samuela Barbera. A tak dále. V loňském roce se stal semifinalistou jedné z největších interpretačních soutěží na světě, Leeds Piano Competition! V současné době je studentem 2.ročníku magisterského studia JAMU v Brně ve třídě prof.Aleny Vlasákové. Od roku 2017 je pedagogem brněnské konzervatoře.

Vzhledem k adventnímu času přednesl Pavel Zemen klavírní tvorbu od baroka po začátek 20.století. Jako první zazněly dvě chorální předehry J.S.Bacha, původně pro varhany, takto v klavírní úpravě legendárního Ferruccia Busoniho. V „Nun komm der Heiden Heiland, BWV 659“ interpret zachoval chvějivou niternost, hluboký ponor, intimní výpověď věřícího, přičemž nijak nepotlačil bohatou dynamiku úhozu a vycizelovanost každičkého tónu. V „Ich ruf zu dir, Herr Jesu Christ, BWV 639“ pak vyhmátl vedle niternosti také melancholii a lahodnou melodičnost. V případě Bacha je pevnost víry nezpochybnitelná, byla pro něj skrze hudbu smyslem života…

Fryderyk Chopin na tom byl s vírou už všelijak. Jenže jak říká duchodní Tomáš Halík, co je bez chvění, není pevné. Chopin již v osmnácti onemocněl tuberkulózou a lékaři mu dávali rok života. On žil ještě dalších dvacet let; pilně komponoval a koncertoval, protože u klavíru dokázal potlačit kašel. Proto se tolik zaobíral smrtí, střídavě Bohu děkoval, či mu spílal, ale postupem času se s nemocí smířil a začal komponovat světlonosné skladby. Především první z dvojice takových pozdních děl, jež zazněly v boskovickém evangelickém kostele, je patrně jeho zcela nejsvětlejší – „Barcarolle Fis dur, op.60“. Zemen lehce nořil prsty do kláves, jakoby se mazlil s jiskřivým životem, aby posléze nechal světlo přímo vybuchnout! V následující skladbě „Polonaise-Fantasie, op.61“ s patřičnou sugestivitou dokázal odstínit projevy osudovosti a tanečního veselí, smutných obav a přirozené lidské radosti. Ono střídání nálad zvládl vskutku mistrně!

Johannes Brahms byl člověkem velmi vstřícným a nezištným. K Bohu se nijak proklamativně nehlásil, stál koneckonců někde mezi Beethovenem a Wagnerem. Jeho muzikalita byla čistá, jiskřivá, každým svým dílem oslavoval život a lásku, poháněn platonickou láskou ke Claře Schumannové, ženě jeho přítele skladatele, a hmotným zabezpečením. Mimochodem mu za mnohé vděčí náš Antonín Dvořák. Zajímavé je, že na rozdíl od jiných skladatelů Brahms nejdříve komponoval rozsahem velká díla, a postupně se propracovával k těm drobnějším až drobným formám. A to je také případ jeho „3 Intermezzi, op.117“. První se vyznačuje odlehčeností, tj. jednoduchou, prostou, proto výraznou melodií, druhé intermezzo je jiskrné, dokonce roztančené, třetí naléhavější, niternější, tudíž tíživější, přičemž se zasmušilost dramaticky pere s emočním vzepětím…

Závěr koncertu patřil Alexandru Nikolajeviči Skrjabinovi. Ten na Boha dokonce křičel; vinil ho z úmorných bolestí rukou, jež mu zamezovaly koncertování, byť byl klavíristou virtuózním. Hořké a vzpurné výkřiky tam nahoru nakonec v závěru života vystřídala vzývání tam dolů; Skrjabin se stal okultistou. Ale jeho „Fantasie h moll, op.28“, kterou Zemen strhujícím způsobem interpretoval, není z tohoto podhoubí. Tryskají odtud snad všechny emoce a rozpoložení, pohladí vás pokora i smete erupce triumfu…

(foto: Tomáš Znamenáček)