Norský label AMP Music & Records vydal 1.listopadu další skvostný debut mladé jazzové formace. Tou je švédský THE CALLE STENMAN QUINTET a album se zove „Mr.Sands Is In the Dressing Room“. Mr.Sands není žádným imaginárním chlapíkem, natož pak hercem, ale jde o kódové zvolání v divadlech v případě požáru, aby se zamezilo panice v hledišti; divadla pro tento případ měla – a některá ještě mají – kbelíky s pískem. Mimochodem totéž zvolání platí dodnes ve všech druzích dopravy ve Velké Británii…
Calle Stenman (trubka, křídlovka), Martin Wirén (tenorsax, klarinet), Anton Dromberg (piano), Arvid Jullander (kontrabas) a Filip Olofsson (bicí) se potkali na Royal College of Music ve Stockholmu. Poté, co hráli v různých sestavách (Peter Jöback, Meta Roos, Bear Garden, Susanna Risberg, Björn Arkö, Simon Berggren Trio, Oskar Lindström Trio atd.), v roce 2016 na popud Stenmana založili toto kvinteto. Výsostným autorem repertoáru je lídr, a jeho skladatelský um je vskutku neoddiskutovatelný. Sami muzikanti označují svůj styl jako moderní švédský jazz s nádechem Ornetta Colemana, Ennia Morriconeho a všeho mezi tím…
Ačkoli nejde o něco progresivního, avantgardního ve smyslu novátorství a experimentování, hudba Stenmanova kvinteta mne opravdu moc baví. Má v sobě neobyčejnou energii, naléhavost, lidově řečeno „má koule“. Ale co je podstatné, má také něco navíc, co většina návratů třeba k jazz-rocku nemá – dá se to těžko vyjádřit, ale pozná se to podle onoho vzrušujícího chvění, posléze až mrazení v zádech a husí kůže. Takto se v mém případě projevuje mimořádný zážitek při poslechu, vědecky se tomu říká frisson (neboli též kožní orgasmus).
V osmi skladbách dochází k překvapivě živoucímu spojení be-bopu, cool-jazzu a hard-bopu, kdy spolu znovu válí Chat Baker se Stanem Getzem či raný Ornette Coleman s Donem Cherrym. Občas probleskne dokonce klasický neworleánský jazz, jako v případě úvodní skladby „Teater“; ale projeví se natolik teatrálně, i skrze klarinetové sólo, že jeho přetavení do elektronické špíny v závěru nepůsobí samoúčelně. Následující „Jazzkaban“ je strhujícím be-bopovým proudem se šťavnatými sóly. „Oh Me?“ sice v podobně řízných sazbách pokračuje, ale posléze ústí do zvolněného, nu-jazzově frázovaného spodního proudu s proměnlivou dynamikou, nad nímž se klene vzrušená trubka a v závěru vytrysknou zatvrzelé bicí. „Balladen Om En Trollkarl“ (Kouzelníkova balada) je postavena na motivu z ellingtonovky „In Sentimental Mood“; emotivně plnokrevný, a přitom všeobjímající cool-jazz, z něhož by Chet Baker a Stan Getz měli nepochybně radost! A je tu sugestivně jímavá, vzletná, až filmově dramatická balada „Colombia“ s kontrabasovým sólem a především s úchvatným partem křídlovky; podle mne absolutní vrchol alba. Poté nastupuje překvapivě rozverná, až karibsky roztančená skladba „Dannes Blues“ (Rodící se blues); ale něco na tom bude, že kořeny blues mohou být v nažhavenosti, nepředvídatelnosti ve struktuře sólových chorusů trubky a piana, v eruptivnosti rytmiky, především pak bicích. Předposlední track „Oslo´s Nuts“ s melodickým, cool-jazzovým frázováním klarinetu a trubky v úvodu se posléze promění v členitý be-bopový tok s dechberoucími sóly. Finále pak vzklene k dalšímu vrcholu, k sugestivní, naléhavé, zpěvné a mistrně gradované baladě „Det Är Över Nu“, v níž vzrušeně proudí v kontrapunktu hlasy saxu a trubky. A „Je po všem“…
Takže – pustíme si to znovu, co říkáte?