Christian Scott přivezl do Barcelony svou nadupanou kapelu, s kterou s drobnými obměnami neúnavně brázdí světová pódia již několik let. Tentokráte se nám představili Christian Scott aTunde Adjuah (trumpeta), Logan Richardson (alto saxofon), Max Mucha (kontrabas), Lawrence Fields (piano), Corey Fonville (bicí) a Weedie Braiham (perkuse).
Christian hned v úvodu vzpomenul, že již uběhlo 102 let od prvních jazzových nahrávek a připomenul, jak důležité poselství tato hudba nese. Naznačil, že náš život by měl být hlavně o komunikaci, nejen v hudbě, ale i v životě a pozval nás, abychom si hudbu naplno užili.
Bylo velmi zajímavé mít možnost krátce po sobě shlédnout dva zástupce úplně jiné jazzové generace. Včerejší koncert Rona Cartera byl plný elegance a jakési uhlazenosti (myšleno v dobrém), zatímco Christian se prezentuje jako rebel nejen svým extravagantním vzhledem, ale také svou hudbou, která v sobě často nese až rockovou energii. Tak například ve druhé skladbě začal perkusista zběsilým sólem, které následoval Christian, jehož výstup byl neméně fascinující. Poté přebral otěže saxofonista, přičemž skladba se zklidnila, aby vynikl lyrický rozjezd jeho sólového výstupu. Ten však netrval dlouho a ke slovu se dostaly opět zběsile rychlé perkuse, kterým sekundovaly bicí a nad nimi se vznášel doslova éterický zvuk saxofonu.
Sólem pouze na Rhodes pianista započal další skladbu a pak následoval rozjezd. Christian chvíli zahrál a pak ustoupil a prostoru se opět dostalo klávesistovi za neustále sólujících bicích a perkusí, které vytvářely nesmírně barvitý podklad. Kontrabasista vystřihl šťavnaté sólíčko a animální energie přímo číšila z pódia.
Představení muzikantů Christian nebere na lehkou váhu a u všech zmínil některou z kvalit, aby vysvětlil, proč si vybral právě je. Pobavil nás historkou, jak se o basistovi z Polska domníval, že je to masový vrah, protože toho příliš nenamluví. O saxofonistovi zase tvrdil, že jeho album Ethos změnilo současnou hudbu a opět přineslo do hry kvalitu vyprávění, kdy není důležitá technická dokonalost, ale příběh.
V další skladbě jakoby jeho slova chtěl Logan potvrdit a zahrál naprosto geniální sólo, přičemž celá skladba měla parádní drive a energii.
Na vlně pozitivní energie koncert pokračoval i nadále a Christian se na pódiu vyřádil i rytmicky s tamburínou. Zdálo se, že je zcela pohlcen hudbou, tancoval a klátil se do rytmu uprostřed pódia a nesmírně si užíval skvělou kapelu, kterou se obklopil. Saxofonista nás opět vzal na výlet v nesmírně expresivním sólu, jakoby opravdu vyprávěl příběh. Hypnotizujici rytmika, barvité perkuse, ke kterým se dokonce přidal i kontrabasista a začal hrát perkusivním stylem. Jako poslední skladba základního setu zazněla Guinevere od Milese Davise a nutno říci, že při jejím výborném provedení byl duch Milese v sále cítit. Jako přídavek zazněla The Last Chieftain a rozjařené a nadšené publikum se vydalo domů nabito energií na několik dalších dnů.
Her Arrival, I Own the Night, West of the West, Songs She Never Heard, Sunrise in Beijing, Guinevere, The Last Chieftain
Foto: ©LORENZODUASO, Michal Kratochvíl