Ještě před začátkem koncertu došlo na ceremonii, protože tento rok byl Ron Carter oceněn zlatou medailí festivalu. U této příležitosti bylo také vzpomenuto legendární (ne)vystoupení Milese Davise v Barceloně v roce 1967. V jeho kvintetu právě v té době také působili Ron Carter. Historka je taková, že Miles chtěl dostat za hraní více peněz, s čímž místní promotér nemohl souhlasit, a tak se Miles naštval a odletěl zpět do USA z Paříže. Zbytek jeho kapely však v Barceloně vystoupil a koncert byl nakonec uveden jako kvartet Wayne Shortera.
Po předání medaile již nic nebránilo koncertu, aby započal. Elegantně vyfiknutý Ron nastoupil spolu se zbytkem svého kvartetu a spustili svůj koncert skladbou 595. Ron na podiu působí nesmírně elegantně a sálá z něho šarm a především zkušenost, s kterou vede svůj kvartet složený z ostřílených mazáků – Jimmy Greene (tenor saxofon), Renee Rosnes (piano) a Payton Crossley (bicí). Skladba nádherně plyne a jak bývá zvykem, vystřídají se v ní všichni členové v sólech, aby se nám představili. Kompozice se do sebe slévaly a plynule navazovaly. Jednou kvartet začal baladou s pomalým rozjezdem, aby při vehementním sólování Jimmyho nabrala až frenetické tempo. Payton ho hnal zběsile kupředu a připravili nám tak jeden z vrcholů koncertu. Ten hned následovalo Ronovo nápadité sólo, kdy hrál zcela bez doprovodu ostatních hudebníků. Hojně a vkusně využíval flažoletové tóny, což sólu dodávalo na zajímavosti.
Koncert poté věnoval zesnulým přátelům hudebníkům a dal tak najevo, že hrají skladby hlavně od nich. Jednou z takových byla třeba Flamenco Sketches of Milese Davise a Billa Evanse.
Dalším krásným momentem koncertu bylo hraní v duu (Ron s Renee), přičemž skladba byla nakonec zakončena v triu s přidavším se Paytonem. Od takovýchto intimních poloh byli hudebníci schopni přejít do zcela opačného extrému, například v podobě poslední skladby You and The Night and the Music, kterou odehráli s extrémním nasazením. Především saxofonista se činil a jeho strhující divoké sólo bylo doplněno razantními údery bubeníka. Poté jsme byli svědky krásné konverzace kontrabasu a piana, která vyústila v bujaře rozjivené sólo na piano. Skladba vrcholila po bubeníkově sóle. Ron rozjel svou typickou walking bass, kterou začal rozvíjet a variovat slajdy a zrychlováním tempa, až by mu nejeden mladík mohl jeho vitalitu a rychlost závidět.
Vypadalo to, že koncert se obejde bez přídavku, ale několikaminutové neutuchající ovace ve stoje nakonec přece jen přivolaly hudebníky zpět, aby nás potěšili ještě jednou věcí. I’m Getting Sentimental over You byla krásným závěrem příjemného večera. Poté již byl opravdu konec a téměř vyprodaný sál odeslal umělce na hotel dalšími ovacemi ve stoje.
595, Mr. Bow Tie, Flamenco Sketches, Seven Steps to Heaven, Commando, Joshua, Seguaro, You and The Night and the Music, I’m Getting Sentimental over You
Foto: ©LORENZODUASO