Listopadové podvečery vyloženě vybízejí ke ztišení a k zamyšlení. Stejně tak hudba současného estonského skladatele Arvo Pärta: jsou v ní nekonečné zasněžené pláně, bezbřehost zimy i lidské existence. Skladby jsou to sice moderní až soudobé, ale nebojte se, zároveň vysoce posluchačsky příznivé – tak na sociálních sítích lákala klavíristka KRISTÝNA ZNAMENÁČKOVÁ na koncert v boskovickém Prostoru, jehož program se 20.listopadu sestával z minimalistických skladeb 20.století. Zazněly čtyři, tři právě od již zmíněného Arvo Pärta a jedna z pera britského skladatele Gavina Bryarse. Ve dvou skladbách se ke Znamenáčkové připojila violoncellistka PETRA MACHKOVÁ ČADOVÁ…
Než začnu reportovat průběh koncertu, musím předeslat, že nebudu vycházet z faktu, že klavír nebyl tak úplně košér. Vlastně mi to ani zbla nevadilo, což asi bych ani neměl sdělovat. Co jsem to potom za kritika, no ne? Prostě jsem byl cele jat tím, co – a hlavně jak! – znělo z pódia. Vždycky si píšu při každém vystoupení bezprosřední poznatky a pocity, ale tentokrát jsem neudělal ani čárku. Znamenáčková je typem interpreta, který by vyloudil nádherný tón z jakéhokoli nástroje. Stačí sledovat už jen její pohyby po klaviatuře, a hlavně nad ní, abych hudbu slyšel a byl jí omámen. Dlouhé, štíhlé prsty se vznášejí, plavou vzduchem, aby se posléze nořily do kláves či jen hladily. Interpretka se miluje se svým jen zdánlivě robustním nástrojem. Není to souboj, střet, je to splynutí hráčky s klavírem skrze partituru, jíž ona vdechuje život. A Znamenáčková má navíc nade vše ráda soudobou hudbu, což je pro kvalitu interpretace takových děl zásadní. Už jsem zažil vystoupení, kde špičkoví instrumentalisté na těch nejkvalitnějších nástrojích soudobou hudbu pouze provozovali – bez špetky empatie, ponoru, ploše, i plaše; a co horšího, dokonce s odporem…
Prostor Prostoru (jak přiléhavý název!) je minimalistický, což bylo umocněno tmou, kterou narušovaly lampičky osvětlující partitury a svíčky na podlaze. Pro minimalistickou hudbu, pro „hlubiny i výšiny, a to bez patosu a vyumělkovanosti“ (citace z textu Znamenáčkové), místo jako stvořené… „Možnost hodinu nic neřešit, s nikým nemluvit, nikomu nic nevysvětlovat. Dívat se do tmy a do sebe.“
Navíc jsem oba uváděné skladatele zažil osobně. Gavin Bryars se svým souborem hrál vlastní skladby ve dvou koncertních blocích na Maratónu soudobé hudby v pražském Divadle Archa roku 1999; zazněla tu mimo jiné jeho rozměrná multimediální kompozice „The Sinking Of the Titanic“ (Potopení Titanicu). Arvo Pärt byl hostem Maratónu v roce 2003, kdy proběhla v kostele U Salvátora česká premiéra jeho oratoria „Passio Domini nostri Jesu Christi secundum Joannem“.
Znamenáčková otevřela vystoupení Bryarsovou kompozicí „Ramble on Cortona“. Jde o jeho první skladbu pro sólový klavír (2003). Slovo ramble znamená parafráze, v tomto případě na vokální témata z Itálie 13.století. Klavíristka s neobyčejnou lehkostí prsty vykrajovala i hnětla zpěvné tvary, jež pluly směrem k našim uším jako obláčky. Tu probleskla středověká tanečnost, onde duchovní rozpoložení, tu radost, onde pokora a rozjímání. Ve všech aspektech srozumitelná hudba i hypermodernímu člověku…
„Arvo Pärt. Nejmilejší skladatel, co slaví narozeniny ve stejnej den jako já. Estonsko. Skladatel, u jehož hudby zažívám i já, zapřísáhlá skeptička a anti-ezožena, zcela nadpozemský věci,“ vyjádřela se Znamenáčková k autorovi tří děl, které ten večer v Prostoru ještě zazněly. A zarezonovaly. Slavný kus „Spiegel im Spiegel“ pro klavír a violoncello naplnil beze zbytku Pärtova slova: „Zjistil jsem, že stačí, když hezky zazní jediná nota. Tato nota, ticjý zvuk nebo okamžik ticha je mi příjemný. Pracuji s několika málo elementy – jedním, dvěma hlasy. Stavím z jednoduchých materiálů – trojzvuků v jedné tónině. Tři tóny jsou jako zvonky, proto používám název ´tintinnabuli´. Vzorec pro tintinnabuli zní jako mystická hádanka: Jedna plus jedna je jeden, ne dva.“ Tolik skladatel ke své minimalistické technice komponování. „Zrcadlo v zrcadle“ napsal Pärt v roce 1978, těsně před emigrací do Rakouska. Desetiminutový dialog mezi Znamenáčkovou a Machkovou Čadovou byl navýsost procítěný, povznesený až k všeobjetí, k srdci Všehomíra, ponornou kongeniální interakcí… „Für Alina“ pro sólový klavír je první autorovou skladbou ve stylu tintinnabuli (1976). Je věnována osmnáctileté dceři rodinného přítele, jež tehdy odešla studovat do Londýna. Křehká hudba má vyvolávat v mysli posluchače obraz mládí, prozkoumávající svět. Bránil jsem se tomu, bránil jsem se dojetí, ovšem marně. Ale díky hluboce senzitivnímu, světlem protkanému pojetí Znamenáčkové jsem nepocítil smutek, jak by se dalo očekávat. Naopak…
A pak přišlo vyvrcholení v pravém slova smyslu – „Fratres“ (Bratři), a to ve verzi pro klavír a violoncello. Často si tento cyklus minimalistických démantů pouštím z nahrávky, zažívám stavy vzrušení i rozkoše v uchopeních pro smyčce s bicími, smyčcové kvarteto, osm violoncell, dechové okteto s bicími atd… Netušil jsem ale, kolik nejniternějších emocí a bouřlivé vášně je skryto v té nejkomornější sestavě, když to mohu slyšet naživo a v podání dvou hudebnic, jež této hudbě propadly jako té nejsilnější droze!
Dámy, smekám. Patří vám dík, úcta a obdiv…
(Autor foto: Tomáš Znamenáček)