Martin Brunner Band aneb Levels of Life of 80´s

zvuk
100
obal, booklet
90
hudba
65
85

Když jsem tu kdysi obhajoval Martina Brunnera a jeho trio v souvislosti s albem „Still Warm To Touch“, a snažil jsem se při té příležitosti vyvrátit názor jednoho recenzenta, že (cituji) „jazz u nás zamrzl někde mezi 70. a 80.lety“, zdálo se, že se můj názor v dalších letech dokonce potvrdil, a to díky i samotnému Brunnerovi. Jeho projekt „Morning Walks“ byl příkladem nesporné progresivity. Ovšem Brunnerův nejnovější autorský počin, „Levels of Life“ (Animal Music) pod hlavičkou souboru MARTIN BRUNNER BAND, který tady byl již avizován, dal tentokrát za pravdu oponentovi. A dost vehementně…

Není to špatná muzika, aby bylo jasno, jen tady slyšíme již stokrát slyšené, omleté, byť před těmi pětatřiceti, čtyřiceti lety jsme z takového jazz-rocku byli na větvi. Já vím, že jazz-rock, art-rock a další mamutí styly v současné době zažívají renesanci, jen si nejsem jist, zda jsou obecně tyto retro návraty prospěšné. Ale to je jiná kapitola. V případě jazz-rocku, který již v osmdesátých letech sám sebe recykloval, mne neodbytně přepadá otázka, k čemu je návrat právě sem dobrý? Vychází se vstříc posluchači? Jakému? Zkušeného jazzofila to nemůže nijak překvapit, tudíž ani uspokojit, takže je to určeno uším mladým, jež toho z jazzu, potažmo rocku, ještě nemají tolik naposloucháno? Nezavání to poněkud podceňováním takového posluchače-aspiranta?

Takže se musím zbavit všech těchto myšlenek a nánosů, abych se na to album mohl podívat nezakalenýma očima. Martin Brunner své nové skladby nazývá rockovými písněmi bez zpěvu. Takže vedle klavíru použil také syntezátor. A protože chtěl evokovat osmdesátá léta, volba padla na polyfonní analogový syntezátor Prophet 6. V rozhovoru pro Čro-Jazz prozradil, že název alba „Levels of Life“ a tituly některých skladeb jsou inspirovány literaturou.

Mám rád příběhy. Když jsem vyrůstal, četl jsem Hemingwaye, Remarqua…Mým posledním objevem je Amoz Oz, který psal naprosto geniálně. V jeho díle je tolik věcí k zamyšlení…Naopak nikdy jsem nebyl na sci-fi, i když například Wayne Shorter nebo Aaron Parks o něm hovoří jako o své velké inspiraci.“

Zatímco v tvorbě uvedených jazzmanů je literární inspirace, ať už výrazově či myšlenkově, víceméně patrna, u Brunnerovy novinky nic takového nenacházím…

Martin Brunner Band tvoří zkušení muzikanti s praxí v jazzových i rockových či popových souborech; vedle lídra jsou to Tomáš Fuchs (kytara), Rastislav Uhrík (baskytara) a Roman Vícha (bicí). Onen jazz-rock, respektive art-rock zní nadupaně, hutně, s instrumentálními výkony na patřičné výši. A co je potěšitelné, na rozdíl od jiných navrátilců k jazz-rockové fúzi nezanevřeli na opravdu improvizovaná sóla. Osvěžující je cíleně budovaný kontrast mezi synteticky nasyceným zvukem a akustickým pianem. Každá z devíti skladeb je postavena na výrazných riffech a melodických tématech. Rockem tvrzená rytmika je nutností, což Uhrík a hlavně Vícha naplňují beze zbytku. Fuchsova a především Brunnerova sóla nepostrádají tah i květnatost. Takže je vlastně všechno v pořádku, namítáte. Jenže každou chvíli ožívá ta či ona art-rocková nebo jazz-rocková veličina, a nejen z proklamovaných 80.let, takže mne i párkrát napadlo, zda to vlastně není ztráta času, když si můžu pustit ty, kteří tuhle muziku definovaly. Ale naštěstí jsem setrval (no, musel jsem), takže jsem si mohl užít několik vpravdě silných momentů. Třeba vynikající klavírní jízdu v úvodní „Space Rover“ a posléze ve skandinávském stylu v „Suddenly In the Depths of the Forest“, dále rytmické řetězení v „Side Effects“, strhující syntezátorové sólo v „Eagles and Rattlesnakes“ a „The End of Something“, baskytarovou vizitku v „Angel Esmeralda“ a kytarový chorus v závěrečném tracku, titulním „Levels of Life“.

Je to málo, nebo hodně?