Martin Brunner Band aneb Levels of Life of 80´s
zvuk100%
obal, booklet90%
hudba65%
85%Průměrné skóre

Když jsem tu kdysi obhajoval Martina Brunnera a jeho trio v souvislosti s albem „Still Warm To Touch“, a snažil jsem se při té příležitosti vyvrátit názor jednoho recenzenta, že (cituji) „jazz u nás zamrzl někde mezi 70. a 80.lety“, zdálo se, že se můj názor v dalších letech dokonce potvrdil, a to díky i samotnému Brunnerovi. Jeho projekt „Morning Walks“ byl příkladem nesporné progresivity. Ovšem Brunnerův nejnovější autorský počin, „Levels of Life“ (Animal Music) pod hlavičkou souboru MARTIN BRUNNER BAND, který tady byl již avizován, dal tentokrát za pravdu oponentovi. A dost vehementně…

Není to špatná muzika, aby bylo jasno, jen tady slyšíme již stokrát slyšené, omleté, byť před těmi pětatřiceti, čtyřiceti lety jsme z takového jazz-rocku byli na větvi. Já vím, že jazz-rock, art-rock a další mamutí styly v současné době zažívají renesanci, jen si nejsem jist, zda jsou obecně tyto retro návraty prospěšné. Ale to je jiná kapitola. V případě jazz-rocku, který již v osmdesátých letech sám sebe recykloval, mne neodbytně přepadá otázka, k čemu je návrat právě sem dobrý? Vychází se vstříc posluchači? Jakému? Zkušeného jazzofila to nemůže nijak překvapit, tudíž ani uspokojit, takže je to určeno uším mladým, jež toho z jazzu, potažmo rocku, ještě nemají tolik naposloucháno? Nezavání to poněkud podceňováním takového posluchače-aspiranta?

Takže se musím zbavit všech těchto myšlenek a nánosů, abych se na to album mohl podívat nezakalenýma očima. Martin Brunner své nové skladby nazývá rockovými písněmi bez zpěvu. Takže vedle klavíru použil také syntezátor. A protože chtěl evokovat osmdesátá léta, volba padla na polyfonní analogový syntezátor Prophet 6. V rozhovoru pro Čro-Jazz prozradil, že název alba „Levels of Life“ a tituly některých skladeb jsou inspirovány literaturou.

Mám rád příběhy. Když jsem vyrůstal, četl jsem Hemingwaye, Remarqua…Mým posledním objevem je Amoz Oz, který psal naprosto geniálně. V jeho díle je tolik věcí k zamyšlení…Naopak nikdy jsem nebyl na sci-fi, i když například Wayne Shorter nebo Aaron Parks o něm hovoří jako o své velké inspiraci.“

Zatímco v tvorbě uvedených jazzmanů je literární inspirace, ať už výrazově či myšlenkově, víceméně patrna, u Brunnerovy novinky nic takového nenacházím…

Martin Brunner Band tvoří zkušení muzikanti s praxí v jazzových i rockových či popových souborech; vedle lídra jsou to Tomáš Fuchs (kytara), Rastislav Uhrík (baskytara) a Roman Vícha (bicí). Onen jazz-rock, respektive art-rock zní nadupaně, hutně, s instrumentálními výkony na patřičné výši. A co je potěšitelné, na rozdíl od jiných navrátilců k jazz-rockové fúzi nezanevřeli na opravdu improvizovaná sóla. Osvěžující je cíleně budovaný kontrast mezi synteticky nasyceným zvukem a akustickým pianem. Každá z devíti skladeb je postavena na výrazných riffech a melodických tématech. Rockem tvrzená rytmika je nutností, což Uhrík a hlavně Vícha naplňují beze zbytku. Fuchsova a především Brunnerova sóla nepostrádají tah i květnatost. Takže je vlastně všechno v pořádku, namítáte. Jenže každou chvíli ožívá ta či ona art-rocková nebo jazz-rocková veličina, a nejen z proklamovaných 80.let, takže mne i párkrát napadlo, zda to vlastně není ztráta času, když si můžu pustit ty, kteří tuhle muziku definovaly. Ale naštěstí jsem setrval (no, musel jsem), takže jsem si mohl užít několik vpravdě silných momentů. Třeba vynikající klavírní jízdu v úvodní „Space Rover“ a posléze ve skandinávském stylu v „Suddenly In the Depths of the Forest“, dále rytmické řetězení v „Side Effects“, strhující syntezátorové sólo v „Eagles and Rattlesnakes“ a „The End of Something“, baskytarovou vizitku v „Angel Esmeralda“ a kytarový chorus v závěrečném tracku, titulním „Levels of Life“.

Je to málo, nebo hodně?

2 komentáře

  1. Martin Brunner

    Milí čtenáři a fanoušci hudby, zde několik řádků od autora výše rozebíraného alba!

    Recenze Honzy Hocka působí natolik zdrcujícím dojmem, že jsem se rozhodl osobně nalákat na vesmírnou cestu poslechu naší desky tímto komentářem.

    Rád bych totiž zareagoval na řečnický dotaz, k čemu je styl této hudby, alba a kapely dobrý. Hudba, to je energie, kterou sdílí muzikanti na pódiu a když se sejde parta stejně smýšlejících lidí, navíc spolu dobře vycházejících kamarádů, vzniká to základní, proč vůbec hudba podle mého názoru na světě je – vyjádření emocí. A to nehledě na styl! Mým jediným záměrem bylo zahrát si s těmito úžasnými lidmi a muzikanty a výsledkem bylo zatím několik pro mě fascinujících koncertů a také studio session s nádhernou atmosférou, která je zachycena na tomto albu. Cílem nebylo vytvořit fusion ani se kamkoliv vracet, ale zahrát si hudbu, která bude každému z nás vlastní a nikoho ve svém přístupu nebude omezovat. Výsledem je nejpřirozenější nahrávka, na které jsem zatím měl možnost pracovat.

    Ještě k onomu fusion, který Honza tak moc z desky cítí – je to ironie, ale já fusion osmdesátých let nikdy moc neposlouchal a nejsem jeho fanouškem. To spíš desky Kate Bush nebo Petera Gabriela, kde se objevuje ten úžasný syntezátor Prophet, jsem měl vždycky rád. Právě pro jeho nenapodobitelný analogový zvuk jsem si tento nástroj koupil. Cokoliv evokovat nebylo mým záměrem. Bylo by vlastně zajímavé, kdyby Honza zmínil konkrétní interprety 80. let, které ve svých skladbách podle něho „omílám“, já totiž při skládání nemyslel na žádného z nich. Jednu hudební inspiraci bych si vybavil – Roisin Murphy. Ale inspirací byla literatura, která, věřím, dává skladbám obsah, a ten se nemůže ztratit při jakémkoliv stylu. A kdyby to byla fusion, která je v mé představě často reprezentována virtuozitou a spoustou unison, bylo by to špatně? Není náhodou hard bop také styl, který se hrál a hraje už dávno? Avantgardnější podobu jazzu bych si mohl poslechnout například už na deskách Erica Dolphyho. V hudbě mi nejde o styl, ale o obsah a energii a myslím, že právě díky ní posluchač vychutnává jakýkoliv koncert a desku do konce, aniž by musel. Věřím, že tato energie na albu Levels of Life je.

    Děkuji Honzovi za postřehy v recenzi a případným posluchačům za poslech!

    Mějte se krásně, Martin Brunner
    klavírista a skladatel

    Odpovědět
    • Jan Hocek

      To je zajímavé, a v případě Martina Brunnera je to nabíledni, že když chválím (a vychválil jsem předchozí dvě Brunnerovy desky až do nebes, a to dokonce v polemice s jiným recenzentem), tak je všechno ok, rozumím muzice „jako málokterý“… ale když zkritizuju, je mi nasazena psí hlava a udělá se ze mne ten zlý kritik, který hudbu nepochopil, byť její kvalita je přece úplně jasně dobrá a plná energie! Martin mne při chatování na sociální síti ujišťoval, že můj názor bere, že mu kritika nevadí…no, vidím, že ho to muselo těch pár dní, co je ta recenze venku, pěkně žrát. To je mi líto.

      Ad zdrcující dojem recenze: Recenzentský průměr 85%?! A několikerá poznámka, že je to muzika dobrá a instrumentální výkony na výši? Hmm…

      Ad energie, kterou sdílí muzikanti na pódiu: Na pódiu možná, na to se i těším, až kapelu uslyším naživo, ale na nahrávce není energie všemocná. Tam musí být ještě něco navíc, a to navíc tam prostě neslyším… Tím „navíc“ myslím náboj. A to není totéž, co energie. A těžko se dá popsat. Jen cítit. Nicméně jsem v recenzi naznačil, že hudba, již poslouchám poprvé, a přesto dokážu dopředu předvídat, co bude následovat, není to, co jsem od tak excelentních instrumentalistů očekával. Jednoduše řečeno mají na víc. Na pódiu to tak nevadí, tam posluchače strhne atmosféra a akcent na živočišnost, ale na nosiči tohle prostě chybí. A tam, kde to je přítomno, třeba na deskách Martinem zmíněného Erica Dolphyho, to způsobuje teprve onu nadčasovost, trvalou hodnotu a modernost…

      Ad nejpřirozenější nahrávka: To jsem nijak nepopíral. Ale je vždycky „přirozenost“ to nejlepší? Dobře, tryskalo to z kapely, beru. Ale snad mohu jako recenzent napsat, že jsem čekal něco jedinečnějšího, vzhledem ke kvalitám aktérů…

      Ad konkrétní interpreti 80.let, na které ale Martin při tvorbě hudby vůbec nemyslel: Mám je tady vyjmenovat? Na co takový seznam, na který tady není ani místo, když v recenzi uvádím, že fusion v osmdesátých letech již samo sebe recyklovalo? A v tom je zakopaný celý pes „sporu“. Jestliže z Martina a spol. zrovna toto tryskalo, pak ta hudba je opravdu do jisté míry omletá a vyčpělá. Ironie neironie. Pominu to, že se o osmdesátkách sám Martin v procesu propagace alba zmiňoval…

      Ad hard bop se tu taky hraje už dávno: Ano, dokonce déle, než jazz-rock, respektive fusion. Jenže hard bop, stejně jako blues, swing, gospel, soul, swing, cool, be bop, tak to jsou geny jazzu. Na rozdíl od víceméně uměle vytvořené fúze jazzu a rocku. Aniž bych ji tím chtěl hanit, bylo to moje mládí. Jenže to se týkalo čubčích lektvarů. Osmdesátky jsou proti tomu čajíček. Jinak viz. moje zmínka o Ericu Dolphym výše…

      Ad inspirace literaturou: Znovu a znovu to album poslouchám, ale já tam ty knihy stále neslyším. A pokud musí skladatel vysvětlovat posluchači, co tam vlastně má slyšet, pak to není zrovna důkazem kvality příslušné hudby. A řeknu to naplno – neslyšel jsem tam skoro nic, tím méně literární zdroje. Ale nijak nepopírám smysl takové hudby, umně a s nasazením zahrané, pro množinu lidí, které potěší a zpříjemní jim život. A ještě jeden příměr s Dolphym, když už ho Martin s takovou vervou zmínil. Když si poslechnu jakoukoli desku s ním, pak ve mně dále rezonuje, nemůžu tu muziku dostat z hlavy. Muzika z Martinovy desky mi zpříjemňuje třičtvrtě hodiny. Pak je ticho. A tak se znovu ptám (a nechávám to opět na posluchači): Je to málo, nebo hodně?

      Ad nejde o styl, ale o obsah a energii: Tohle považuju za omyl. Tak to řeknu tedy jinak – v případě stylu již tolikrát recyklovaného lze velmi těžko mluvit o obsahu, a už vůbec ne myšlenkovém. Co se týče energie, tak ta je samozřejmě nezničitelná. A na pódiu se zúročí naplno, a to natolik, že nad obsahem rozparáděný posluchač stejně nebude přemítat. A to je také (podle mne) smyslem takové hudby. Nic proti tomu. Ale od Martina Brunnera a jeho souputniků jsem čekal mnohem víc. A přiznám se, že prvotní zklamání bylo tak obří, že jsem s recenzí otálel. Ale když jsem slyšel jiné podobné nahrávky ze zahraničí, uznal jsem, že to vlastně není zase tak špatná deska…

      Ovšem zklamání z toho, jak na recenzi reaguje Martin, tak to mne opravdu zasáhlo! Tak aspoň něco si z toho alba odnáším…
      Jan Hocek, recenzent

      Odpovědět

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..