Nyní se podíváme zhruba o sto let zpátky do Francie. Tam se totiž lámal chleba. Hudební romatismus byl u konce, a co teď? Hudební scéna potřebovala silnou, extravagantní a trochu buřičskou osobnost, která se vymezí a inspiruje další generace hudebních skladatelů…
Takto na Facebooku lákala Kristýna Znamenáčková na svoji přednášku o ERIKU SATIEM, jedné z nejpozoruhodnějších postav hudební scény přelomu 19.a 20.století, jež proběhla v kulturním a komunitním centru Prostor v Boskovicích v neděli 10.listopadu.
Byla to sice faktograficky hutná přednáška, ale po všech stránkách zábavná a přitažlivá, prokládaná hudebními ukázkami, a to nejen reprodukovanými, ale také samotnou Znamenáčkovou interpretovanými. Samozřejmě nesměla chybět jedna ze „Trois Gymnopédies“, tedy hudba, již slyšel pravděpodobně každý, i ten, kdo klasickou hudbu neposlouchá. Zní totiž často ve filmech, reklamách, chápou se po ní rockeři i jazzmani…
Erik Satie nebyl obyčejným hudebním skladatelem, ale také rosenkruciánem, středověkým mystikem, idolem mladých umělců a skutečným enfant terrible pařížské hudební scény přelomové doby. Znamenáčková nás provázela každou zákrutou, slepou uličkou, periodami jeho úspěchů, obdivu, slávy, jež se střídaly s obdobími ústraní před výsměchem veřejnosti i kritiků. Satie byl průkopníkem tzv.salónní hudby, která v podstatě představuje předobraz ambientu, s nímž přišel na konci 70.let Brian Eno. Poté ho pohltil mysticismus a gotika, studuje gregoriánský chorál, stává se rosenkruciánem, pak zakládá dokonce vlastní církev (E´glise Métropolitaine d´art Jésus Conducteur), jíž je nejvyšší představený a zároveň jediný člen (1893-1908). A opět další změna, střih – stýká se s básníky, výtvarníky a dalšími umělci, a stává se bohémem. Přátelí se a krátký čas žije s malířkou Suzanne Valadon, svojí jedinou láskou. Pravděpodobně po rozchodu zkomponoval skladbičku „Vexations“, jež se ale musí opakovat 840x, tudíž se tak mění ve čtyřiadvacetihodinový tok hudby. Něco v té době naprosto neslýchaného! O tom ale ještě bude řeč…
Jako hudební tvůrce proniká čím dál hlouběji do uvolněné tonality. V roce 1889 se střetává s Claudem Debussym, o čtyři roky později s Mauricem Ravelem. Píše skladbu pro čtyři ruce „Trois Morceaux en forme de poire“ (čili „Tři kusy ve formě hrušky“), čímž svérázně odpovídá na Debussyho doporučení, aby více položil důraz na formu. V roce 1911 se seznamuje s avantgardním skladatelem Igorem Stravinským a průkopníkem moderního baletu Sergejem Ďagilevem. Zakrátko nato se Satiemu připlete do života básník Jean Cocteau, který ho uvede do té nejvyšší umělecké společnosti. V roce 1916 začíná vznikat balet „Parade“ pro Ďagilevův soubor. Byl výsledkem spolupráce čtyř umělců, z nichž každý byl ve svém oboru geniálním novátorem. Libreto napsal Cocteau, výpravu a kostýmy navrhl Pablo Picasso, choreografii vytvořil Charles Massine a hudbu zkomponoval Satie. Premiéra se uskutečnila v květnu 1917 a vyvolala skandál. I Debussy dílo zavrhl, což vedlo ke konci přátelství se Satiem. Ten spustil lavinu malých i velkých skandálů, takže k sobě připoutal skupinu mladých skladatelů sdružených nejprve v „Les Nouveaux Jeunes“, po roce 1920 pak pod názvem Pařížská šestka („Les Six“); patřili sem třeba Arthur Honegger, Darius Milhaud a Francis Poulenc. Satie ve dvacátých letech rozvíjí koncept tzv.„užité hudby“, která slouží jako pozadí, zvuková kulisa, doprovod ke každodenním lidským aktivitám. Šlo o provokativní reakci na hudbu, která se poslouchá soustředěně s hlavou v dlaních. Tehdejší publikum to chápalo jako další ze Satieho žertů a výstředností, jenže tato hudba nakonec získala netušený význam. Satie tu předešel svoji dobu, ať už se to týká využití v hudebních doprovodech filmů, nebo mnohem později zrodu ambientní hudby, kterou odstaroval v roce 1978 Brian Eno („Music for Airports“ a „Ambient Music“), respektive environmentální hudby, tj.zvukových instalací vztahujících se k různým typům prostředí.
Satieho zdravotní stav se ale v důsledku nadměrného pití (cirhóza jater) a zápalu plic rapidně zhoršovalo. Těžké roky strávené v chudobě a askezi spojené s alkoholem nakonec způsobily jeho předčasný skon. Když po jeho smrti Satieho bratr, Darius Milhaud a další dva přátelé vstoupili do jeho pokoje v Arcueil, předměstí Paříže, kde Satie bydlel skoro třicet let, byli šokováni jeho nuzotou. Ale byly zde rukopisy, partitury a deníky, jež si psal od počátku devadesátých let 19.století. Většina z nich lehla popelem při požáru, ale hudba se díky Milhaudovi zachovala…
V posledním dvacetiletí svého života byl Satie nazýván Picassem v hudbě a jeho balet „Parade“ byl označován jako kubistický. Tvůrčím posláním Satieho bylo odvedení hudby od impresionismu směrem k dalším novým směrům. Z jeho tvorby čerpali a dosud čerpají soudobí skladatelé, mezi nimiž figurují vskutku ti „nejrevolučnější“: John Cage, Morton Feldmann, Christian Wolff či Steve Reich. A byl to právě John Cage, který se zasloužil o první kompletní provedení skladby „Vexations“ (Soužení či Trápení); stalo se tak v září 1963 v Pocket Theatre na Manhattanu. Mezi interprety byli vedle Cage třeba John Cale (později spoluzakladatel kapely Velvet Underground), David Tudor, Philip Corner, James Tenney a Joshua Rifkin.
A ani našinci nezůstali pozadu. Sice se tak stalo až v roce 2017, ale i to byla mimořádná událost. V rámci festivalu Moravský podzim měli posluchači možnost navštívit od 5.do 6.října nonstop čtyřiadvacetihodinovou interpretaci této Satieho kompozice, jež v roce 1893, kdy vznikla, představovala totálně radikální minimalistické dílo, jež předběhlo dobu o celých sedmdesát let! Za klavírem se střídali např. Jaroslav Šťastný, Sára Medková, Nikol Bóková, Tereza Plešáková. Ivan Šiler, Eliška Vomáčková a mezi nimi také autorka přednášky o Satiem v boskovickém Prostoru, Kristýna Znamenáčková. Ta na závěr večera nakonec zahrála zhruba hodinovou verzi „Vexations“…
(Reportážní foto: Tomáš Znamenáček)