Musím se přiznat, že tento projekt mě na albu opravdu příliš nezaujal a tak jsem byl zvědavý, jestli budu mít stejný dojem i z živého vystoupení.
Kvarteto ve složení Mark Guiliana, bicí a elektronika, Chris Morrissey, basová kytara, Sam Crowe, klávesy a syntetyzátory a Nicholas Semrad klávesy a syntetyzátory přišlo na scénu ve stylovém žlutém úboru a za efektního rudého nasvícení, aby spustili svou elektronickou show.
S pomocí 2 syntetyzátorů se kapele dařilo vytvářet množství zajímavých zvuků, často však té elektroniky bylo na mě až moc. Například v úvodu druhé skladby bylo snad pětiminutové elektronické intro, které mi přišlo opravdu velmi zdlouhavé. Po většinu koncertu se do sebe skladby přelévaly a byla radost sledovat jakoby zhypnotizovaného Marka, který byl očividně při hraní ve svém světě, který si tímto svým projektem vytvořil.
V jedné z kompozic mi zvuk synťáků připomněl staré dobré osmibitové hry, které jsem v mládí s radostí hrával, aby se pak celá věc zvrhla až do progrockového haluzu s pořádně průraznými bicími. Častou berličkou k provázání skladeb bylo také používání nasamplovaných textů, u kterých si nejsem jist, zda mají nějaký hlubší smysl, nebo byly zvoleny pouze pro vytvoření určité atmosféry.
Nemohlo chybět ani Markovo sólo na bicí, na které jsem se bohužel nedokázal naladit. To byl vlastně vůbec můj problém s celým tímto koncertem a potvrdil tak mé dojmy z alba. Některé momenty byly skvělé a živě dobře fungovaly, nicméně na mě tam bylo té elektroniky a hluchých míst příliš na to, aby mě hudba chytila za koule a nepustila.
Chápu Markovu snahu o vyjádření jiným způsobem, než je mu umožněno v různých kapelách a kolaboracích, dokonce mu i věřím, že ho tato hudba baví, ale já se raději budu těšit na nějaké jeho další budoucí vystoupení v jazzových vodách, třeba hned v triu Avishaie Cohena.
Foto: ©LORENZODUASO