„Zapomeňte všechno, co jste věděli o instrumentální hudbě,“ zní vydavatelský slogan k dlouhohrajícímu debutu dánské kapely ABEKEJSER. Ta vydala svoje první album se slibným titulem „Floating Through the Universe“ 18.října na norské značce AMP Music & Records…
Po nadšení z jiného alba tohoto vydavatelství, čímž byl taktéž debut, a to Nikoly Bankova („Bright Future“), jsem byl natěšený na počin kvinteta z dánského Aarhusu. Raději zapomenu onen v úvodu citovaný slogan, abych se zbavil notného zklamání. Znovu se potvrdilo to, že dnes je PR prostě nabubřelý, přičemž počítá s historicky omezeným rozhledem mladé posluchačské generace. Pomalu s každým druhým debutem se ve světě jazzu objevuje „něco nového, dosud neslýchaného!“. Jako recenzent to nesmím reflektovat, protože mi pak poslech přinese především hluboké zklamání a příliš by mi to otrávilo slinu. A to by v případě této nahrávky nebylo fér…
O kapele se píše, že zahodila pevné šablony, dokonce kontrabas; s tím kontrabasem je to pravda, nahradil ho basový syntezátor. A šablony? Když je jedním dechem přirovnávána k něčemu mezi Jaga Jazzist, Snarky Puppy a Weather Report? Ne, i tyhle píároviny nebudu brát vážně, protože pak bych na Abekejserovi nenechal ani chlup suchý. (Mimochodem Abekejser je v dánštině Saguinus imperator, čili tamarín vousatý, opička připomínající vzhledem panovníka Viléma II.) Prostě je to mladá jazzová kapela, jež staví na hip hopových beatech, syntetickém, značně epickém zvuku, a výrazných melodiích, jež ani nemá potřebu nějak zvlášť rozvíjet improvizacemi. Je tudíž příliš statická. To ale náročného posluchače nemůže uspokojit, bohužel. Jak tedy přistupovat k takové muzice? Jako k relaxu…
Kvinteto Abekejser tvoří Jon Døssing Bendixen (klávesy, vocoder), Jeppe Lavsen (kytara), Frederik Emil Bülow (bicí), Rasmus Fisker Pedersen (drum machine) a Adrian Christensen (basový syntezátor). Natočili sice kompaktní, bezmála šestatřicetiminutový tok hutných groovů, vocoderového zpěvu, syntezátorových a kytarových melodií a poryvů, ze kterého jen občas vybočí směrem k progresivitě. Jenže se sound občas zakroutí někam, kde se až ošívám. Přiznám se, že nemám rád disco, neboť mi otravovalo celé moje dospívání; byť jsem mu tehdy úspěšně odolal, jsem přecitlivělý na každou jeho reminiscenci. Zvláště pak ve fusion-jazzu. „Wushu Dance“ pak jakž takž vylepší vpád dub music a občasné rytmické narušení, v titulní „Floating Through the Universe“ trpím ještě navíc při použití vocoderu. Ten mi lezl na nervy i u Herbieho Hancocka…
Zbylých šest tracků v pohodě plyne, tělem sem tam zacvičí drum´n´bass v rytmickém podloží („Magical“), polyrytmické předivo („Noctural Observer“) či jazz-rockový tah v posledních dvou skladbách („Cybergenics“, „Warped“). A pak je tu bonbónek, který se poslouchá vskutku náramně; jen to má jeden háček – „Robomance“ až příliš evokuje hudbu Gábora Pressera na jeho sólové desce „Electromantic“… z roku 1982! (Pro ty, kteří si nemohou vybavit: Gábor Presser byl klávesák legendární maďarské rockové skupiny Locomotiv GT.)
Opravdu bych musel zapomenout všechno, co jsem zhruba za 45 let naposlouchal, abych se u tohoto alba tetelil blahem a vzrušením. Jenže to nemohu udělat. Ani jako posluchač, tím méně pak jako recenzent…
