Druhý den, ve středu 9.října, vešel (respektive vplul) jazz do těsného sousedství s řekou Labe, tepnou města Hradec Králové, a to do hudebního baru Náplavka café. Opět šlo o dvojkoncert, který přivedl na jedno pódium rakousko-americké improvizační duo a brněnskou jazzovou úderku.
Vandermark/Kurzmann Duo mne neobyčejně bavilo. Navzdory nepříjemně hlasitým hovorům a šumům za zády jsem si vystoupení dvou navýsost senzitivních hudebníků vychutnal. Ačkoli šlo o volnou improvizaci, dvojice hudební materii budovala postupně, s rozmyslem, s plným využitím všech výrazových prostředků, jež se jim naskýtaly; ale hlavně: naslouchali jeden druhému. Nemohu si vybavit, kdy naposledy jsem slyšel natolik ústrojnou a smyluplnou živou elektroniku, doplněnou navíc drobounkými perkusními prvky, které tu evokovaly přírodní zvuky, onde africkou koru či šamanská cingrlátka. Christof Kurzmann, jenž mimochodem miluje našeho Smetanu, hrál snad s každým, kdo ve světě improvizačních a elektronických experimentů něco znamená. Saxofonistu a klarinetistu Kena Vandermarka zná samozřejmě dobře, neboť s ním již hrál, třeba ve formaci Made To Break právě zde, na Jazz Goes To Town v roce 2016. Jeho elektronika tvoří s akustickým dechovým nástrojem (v tomto případě tenorsax a klarinet) kongeniálně proměnlivý dvojhlas, v němž se stále něco děje a posluchač neví, co bude v příští vteřině následovat. Ken Vandermark, který ovlivňuje svět jiné hudby opravdu výrazně již dvě dekády (v současnosti působí ve dvaceti souborech v Evropě a USA!), vypráví emocemi nabité příběhy s využitím všech myslitelných výrazových prostředků. A samozřejmě stylotvorných; nejde jen o dronový, rytmický či motivický minimalismus a různé formy free-jazzové i neidiomatické improvizace, ale též o židovský či obecně hudební lament, starou duchovní hudbu, lidovou zpěvnost a blues. Byl by to ještě silnější, ponornější a niternější posluchačský zážitek, kdyby část návštěvníků kavárensko-barového zařízení svoje dozajista důležité hovory, jež nesnesly odkladu, alespoň ztlumila…
Pavel Zlámal se svým mládežnickým kvartetem PQ naživo ještě více vystupňoval moje nadšení z jejich výtečného loňského alba „Tyče nevyhnutelné“. Lídr připomíná Franku Zappu, který měl také veškeré dění na pódiu pod palcem, respektive pod svýma rukama, jimiž udával dynamiku, výraz a směřování improvizovaného i přísně komponovaného proudu. Bylo to autentické dobrodružství, nic náhražkovitého, nic pseudo či kvazi; muzikanti se pod Zlámalovým autorským vedením toulali různými stezkami, neprobádanými odbočkami, ale neztratili se, neuvízli ve slepých uličkách. Ohmatávali jazzovou materii ze všech stran. Nebáli se ani šramlu a juchání, přičemž Zlámalův tenorsax evokoval legendárního Alberta Aylera onou typickou naivitou a duchovní hloubkou zároveň, hardbopový tah protepávali minimalistickými figurami, nechávali rozkvétat květy lyriky s coltraneovskou silou, odpalovali nálože free-jazzu, zavítali pod španělské nebe i na Golgotu. V jejich hudbě probíhá nepřetržitý pohyb, rytmika je neuvěřitelně flexibilní, plazmatická, nervní i pohodově tepající (kontrabasista Juraj Valenčík, bubeník Václav Pálka) a … pianistu Martina Konvičku prostě žeru čím dál víc! A opakuji se vší vážností: Takový hráč se u nás rodí jeden za generaci… Hraje zdánlivě jednoduše, netlačí na pilu, neexhibuje, nehraje na efekt; ať už doprovází či sóluje, ani na okamžik nepřestává hledat něco, co není tak posluchačsky snadno definovatelného, natož lacině líbivého, byť zvolí citace kupříkladu z klasické hudby. Jenže tyto střelhbité, střemhlavé kapky v novém kontextu a v naprosto unikátní množině tvoří bobtnající proud progresivní hudby. Je podobným pianistou-hledačem, a přitom zakořeněným v rodné jazzové půdě, jakým byl třeba Cecil Taylor. A je moc dobře, že může sbírat zkušenosti a růst (a to se týká i jeho spoluhráčů) právě pod kuratelou Pavla Zlámala…
(autor foto: Ester Šebestová)