Saxofonista Sylvain Cathala patří k nejvýraznějším osobnostem progresivního francouzského jazzu; ostatně jsme se mu tady již několikrát věnovali. Kromě nejrůznějších trií ovšem zakládá také početnější sestavy. Například s oktetem Print & Friends natočil již šest alb. A před nedávnem vyšel druhý titul souboru SYLVAIN CATHALA SEPTET. Zove se „Cullinan“, a stejně jako předchozí „Hope“ (2017) jej najdete na Cathalově značce Connexe Records. Titul odkazuje k pojmenování největšího diamantu, který byl kdy nalezen; stalo se tak v jížní Africe roku 1905. Vážil úctyhodných 602 gramů. Poměřovat hudbu Cathalova septeta s tímto drahým kamenem pak není vůbec od věci…
Na novince se opět setkáme s osvědčenou sestavou, jež nenechává nikoho na pochybách, že se Cathala (hraje zde na tenora) obklopil muzikanty, kteří prostě nemohou zklamat. Jazzový fajnšmekr se dívá na obal a čte jména: s kytarou Marc Ducret (před časem jsme psali o jeho vystoupení s litevským improvizátorem Liudasem Mockünasem v pardubickém Divadle29), Benjamin Moussay (el.piano), Guillaume Orti (altsax), Bo Van der Werf (barytonsax), Sarah Murcia (kontrabas) a Christophe Lavergne (bicí).
Více než 38 minut stopáže alba je záznamem části jednoho rozpáleného letního vystoupení septeta již z roku 2016. Zaplaťbůh, že jsme se po třech letech dočkali. Byla by škoda, kdyby tak strhující muzika nespatřila světlo světa! Hned úvodních deset minut v „Entremêlés 2“ vybuchne ve vší parádě; nejdříve bicí, posléze hutné riffy basy a kytary, a nakonec drtivé sazby dechů a úhozů el.piana. Kytara osamí v sólovém zmítání, gradace bují i ve třech, natožpak v plném znění! Má to tah, expresivitu s výrazem něco mezi Zappou a King Crimson. V následující skladbě „Phases Of Gravity 2“ kralují pozvolnější hard-bopové sazby, jež nakonec vygradují až v bigbandový zvuk. Zaznějí také tradičnější sóla; blýskne se barytonsax a strhující dvojsólo tenora a altky. „Cullinan VII.“ je vystavěn podobně. Zprvu až baladické formy, zde s neobyčejně jímavým melodickým tématem vykrouženým kytarou a barytonem, z témbrů se pak vyloupne sólová kytara, evokující dokonce rané Pink Floyd; v půli dojde ke značnému zdrsnění, umocněnému sólem bicích a posléze intenzivními propletenci saxofonů. A máme tu další diamant! Tentokrát „Nassak“, jak byl v 15.století pojmenován nejkrásnější diiamant Indie, v našem případě nejexperimentálnější kus alba. Progresivní jazz si tu podává ruce se soudobou vážnou hudbou. Vlny saxofonových témbrů jsou narušovány neidiomaticky improvizující kytarou, space-rockem v podání kláves a surreaálně free-jazzovým uchopením materie; plyne to volně, bublá to, vystřikuje, vrní, škrká, vzrušeně dýchá. Ona proměnlivá, přelévavá plazmatičnost ani na okamžik neztrácí až opojný účinek. Závěrečný track „Wittelsbach – Part 1“ (příslušník starobylého rodu německých knížat, nebo známý hotel v dolnobavorském Bad Füssingu?) je pak hard-bopovou jízdou par excellence…
