Britský vibrafonista, skladatel a aranžér JONNY MANSFIELD, loňský vítěz prestižní soutěže pro mladé jazzové hudebníky Kenny Wheeler Jazz Prize, vydal 21.června díky labelu Edition Records pozoruhodné debutové album „Elftet“. Tak se jmenuje jeho jedenáctičlenný soubor, sestavený z nadějných mladých muzikantů, rozšiřující tak jazzové hranice…
Mansfield zformoval Elftet v září 2015. Na jeho první desce najdeme nesmírně barevnou hudbu, inspirovanou Vincem Mendozou, některými nadžánrovými projekty Mariuse Neseta, písničkářstvím Norah Jones, acid-jazzem Jamese Taylora a francouzským impresionismem.
Album produkoval věhlasný vibrafonista Jim Hart, technickou stránku nahrávky měl na starosti zkušený elektronický hudebník Alex Bonney, spolupracující třeba s ECM a pro Edition Records nahrával např. Chrise Pottera a Kita Downese. Elftet kromě kapelníka a autora všech devíti kompozic tvoří vokalistka a flétnistka Ella Hohnen-Ford, violoncellistka Laura Armstrong (ty spolu již dva roky tvoří Seashells Duo), James Davison (trubka, křídlovka), Tom Smith (altsax, tenorsax, flétna), George Millard (tenorsax, basklarinet), Rory Ingham (trombon), Dom Ingham (housle, vokál), Oliver Mason (kytara), Will Harris (kontrabas) a Boz Martin-Jones (bicí).
Celé album je příjemné, pohodové, ale to neznamená, že jen tak nevzrušeně proplouvá ušima. Naopak. Z oné chutně eklektické směsi vystrkují růžky emocí (hlavně skrze sólisty), ovšem struktura i výraz celého hudebního toku se vytrvale proměňuje, přičemž osciluje mezi easy-listening, cool-jazzem, jazz-rockovou fúzí, nu-jazzem a velkokapelovým jazzem. A jsou tady opravdové skvosty! Téměř devítiminutová skladbu „M&M” zdobí kontrapnkticky vedené dechové a smyčcové hlasy, fusion kytara, hard-bopový tenor, šťavnaté vibrafonové sólo a gradace až k bigbandovému zvuku. „T&C´s“ uvozuje barokně pojatý kontrapunkt, jenž vyústí v cool-jazzovou jemnůstku; postupně proud drsní a bopuje, s výtečnými sóly houslí, flétny a vibrafonu. Album dospěje šestým trackem k vrcholu – „Silhouette“ je výtečně vystavěna, od výrazného motivu se aktéři odpichují nejen ke strhujícím sólovým chorusům (kytara, vibrafon, altka), ale prosakují zde něco jako lámané beaty, takže se k převažujícímu fusion přisává nu-jazz. Dalším skvostem je bezesporu bezmála osmiminutová kompozice „Flying Kites“; zprvu perlivá, s výše položeným vokálem a vlnami dechů, poté mocně gradovaná a nejrůzněji prošpikovaná radostně i dramaticky vedenými hlasy vokálními, dechovými a smyčcovými, a to až rockového tahu…
Prostě jazzový skvost!