Sice u nás ještě nevystupoval, ale tady na Jazzportu už pár let víme, že finský pianista Alexi Tuomarila je vycházející hvězdou evropského jazzu. Naposledy jsme o něm psali v souvislosti s výtečným albem „Red“ finsko-portugalského kvarteta Lithium z přelomu let 2017/18. Před nedávnem, konkrétně 24.května, vyšlo taktéž na britském labelu Edition Records již druhé (a celkově třetí) album souboru ALEXI TUOMARILA TRIO pod názvem „Sphere“. Oproti předchozímu titulu „Kingdom“ se ve třech z osmi autorských kompozic tria objevuje již nepochybně hvězdný trumpetista Verneri Pohjola. Jinak trojlístek zůstal nezměněn – po boku lídra Mats Eilertsen (kontrabas) a Olavi Louhivuori (bicí).
„Nemyslím si, že je možné objevit nové klavírní trio, ale lze jej dozajista ovlivnit různými kulturami a hudebními styly, které lze integrovat do již známých modelů,“ prohlásil Tuomarila.
A na novince se to jeho triu navýsost daří. A k tomu je intuitivní hra všech aktérů, jež splyne v kongeniální spolupráci, základním předpokladem. Zvuk tohoto skandinávského tria je vedle severských nálad a folklórních inspirací sycen ve větší míře soudobou vážnou hudbou, hlavně postupy minimalistické hudby, a také až hitovou melodičností. Což vytváří vzrušující kontrast a napětí…
Tuomarilův klavír již v úvodním tracku „Shapeshifter“ víří v minimalistické figuře, z něhož se posléze vyloupne melodický motiv; za tepu rytmiky piano vyperlí, postupně houstne a nabývá na výrazové intenzitě. Radost poslouchat. První vrchol přichází hned s následující kompozicí „Jord“ (což je ve skandinávské mytologii Země). Klavírní tóny se na sebe vrší, bicí vybuchují, basa hutní a přidává se trubka, jež skučí. Poté se materie rozvolní, v duetu se střetne trubka s basou. Závěr vyzní lyricky. Výrazně zpěvné motivy se poprvé proderou na povrch ve skladbě „Origins“. A svého vrcholu dosahují v křehké, krystalicky čisté, jímavé lyrice ve druhém vrcholu alba, v majstrštyku „Sirius“. Poté zvuk sklouzne k nadupanému hard-bopu ve svižnůstce „Boekloev“, tedy k tradičnější jazzové formě; nicméně zemitá jízda se strhujícími sóly trubky, piana a bicích posluchače nenechá vydechnout. A opět je tu vzletná, až hvězdná lyrika, melodicky bohatá, vskutku květnatě rozvinutá v baladě „Unfold“; skvostná jsou tu i sóla kontrabasu a perlícího piana. Album vpravdě graduje dvěma závěrečnými kompozicemi. „Krakow“ je esencí smutku a jakési tíživé nostalgie, zvláště přispěním Pohjoly, jež dramaticky zhoustne, aby se dočkala rozjasnění. Minimalistická skladba „Celeste“ je pak prosycena tajemnou náladou, ústící do erupce klavírních démantů a perel…
Je libo? Ponořte se tedy do sféry toho nejskvostnějšího jazzu!