Paříž byla od minulého století vždy vroucím jazzovým kotlem, ve kterém se vařila ta nejlepší internacionální muzika. Ve francouzské metropoli se narodil a žije i pianista Antoine Karacostas, jenž má ale řecké kořeny. Ty se samozřejmě markantně a navýsost svébytně objevují v jeho pojetí jazzu, jež je z podstatné části autorské. 22.února vydalo jeho trio na značce Parallel Records nové album „Insulary Tales“…
ANTOINE KARACOSTAS TRIO vzniklo v roce 2014. Hned svým debutem „Trails“ na sebe v roce 2017 strhlo mezinárodní pozornost, takže novinku již natáčelo po velkém japonském turné. Vedle pianisty a výhradního autora repertoáru trio tvoří zkušený bubeník Simon Bernier a kontrabasista Anders Ulrich, který mimochodem s kytaristou Florentem Souchetem založil v roce 2014 v Paříži label Parallel Records. V několika skladbách je doplňují výteční hostující instrumentalisté – kytarista Federico Casagrande, původem Ital, a trumpetista (respektive křídlovkář) řeckého původu Andreas Polyzogopoulos.
Deset skladeb na ploše více než 53 minut je v podstatě něčím jako poetickým průvodcem po Řecku, po tom pravém, nefalšovaném, nedestinovaném Řecku v jazzovém jazyce. Vyjma úvodního tracku. I když ale „L´ici et maintenant“ (Zde a nyní) vychází z existenciální psychoterapie dnes již 87letého amerického autora Irvina Yaloma (hojně vydávaného i u nás díky nakladatelství Portál), předurčuje vlastně Karacostasovu hudební rétoriku. Od niterného, hluboce ponorného, citově prodchnutého dueta pianisty a trumpetisty se posléze odrazí triová síla překypující ovocnými a bylinnými šťávami ve skladbě „To Steki“. V onom setkání mladých tanečníků „řeckého blues“ rebetiko se sezónními námořníky v jedné taverně, kteří je učí pít anýzovou kořalku raki, cítíte všeobjímavost. Ačkoli hudba tryská roztančeností, halasem, živočišností lichých rytmů (evokujících trio Avishaie Cohena).
Album je vůbec výtečně sestaveno, takže se nálady střídají a hudba se rozlévá podobně jako slunce a luna po Řecku. Dvakrát Karacostasovo trio sáhlo po tvorbě legendárního písničkáře a hráče na bouzouki Vasilise Tsitsanise (1915-1984). „Aharisti“ (Nevděčný) do sebe díky vášnivé kytaře a dupající rytmice nasál až flamencovou sílu, zatímco „I Theatrina“ (Komediant) představuje lidově, světsky rozvernou skladbu s výtečnými sóly všech členů tria. Mezi těmito jazzovými adaptacemi již bezmála zlidovělých řeckých písní najdete Karacostasův autorský majstrštyk – dvouvětou kompozicí „Newborn Suite“. Autor ji napsal zaplaven radostí a pochybností nastávajícího otce, což se samozřejmě odrazilo i na výrazivu; střídá se až hymnicky výrazný melodický motiv a jeho rozvíjení (včetně nádherného kontrabasového sóla) s rytmickou přímočarostí a posléze i klavírním minimalismem. „Kde není strom, není ani stín“ – tak uvozuje autor svůj hold tamaryškům na Kykladách v „Armeriki´s Song“; lyrickou zvukomalbu, melodicky klenutou, umocňuje sólová trubka obkružující melodii. Ovšem lyrickým skvostem v pravém slova smyslu je až následující kompozice „To Monopati“ zpodobňující úzkou skalnatou stezku osvětlenou měsíčním svitem a vinoucí se do nekonečna. Zprvu průsvitnou materii umocněnou až omamující křídlovkou prostupuje čím dál hustěji neméně omamující expresivita piana a acid-jazzového spodního proudu. Triu není cizí ani bopová přímočarost s hutným kytarovým sólem; ovšem závěr „O Milos“ neočekávaně patří klavírnímu preludiu. Skvostné album vrcholí mistrně gradovanou skladbou „Calme Plat“ inspirovanou osvěžujícím jihozápadním větrem Garbis, vítaným především na Krétě. Základem je minimalistická figura piana a kontrabasu, z níž se s nabývající intenzitou a hustotou vynořují bicí. Ty hrají opravdový sólový chorus!